II. VŠE rozmetáno v prach a rozvaliny,

Josef Václav Sládek

II.
VŠE rozmetáno v prach a rozvaliny,
VŠE rozmetáno v prach a rozvaliny,
co draho bylo této země synu, zlomili nás, jak vichr lomí třtinu, a klínem rozrážejí na štěpiny.
O jejich srdce stesk náš, touhy, činy se rozbíjejí, pěst jak o skalinu, jak z železa, jež dáno v kovadlinu, z nás kují zbroj v hruď vlastní domoviny. Kde naše spása, štít a vykoupení? – v zapadlém otcův hledáme ji hrobě; v těch kobách zhas’, tam není, není, není! – zas k rodným bratřím žalný zrak náš hledí; jen lhostejnost, neb smích nám odpovědí. Ó hledejte ji v sobě, v sobě, v sobě!