POUPÁTKO – PTAČÁTKO
TY naše zahrádko,
jaké to poupátko
v tobě zkvétá? –
kdo se naň podívá
vždycky si myslívá,
zdali je poupátko z toho světa.
Ba, jakž by nebylo!
s jara k nám přibylo
zrovna v máji –
502
když kvetou jabloně,
v zeleném záhoně
poslední fialky odkvétají.
Bezy když rozkvetly
a z jihu přiletly
vlaštovice –
šukaly pod krovy,
aj, ptáček takový
zapadl také k nám do světnice.
Zdali to ptačátko,
zdali je poupátko,
kdo že to ví?
jak ptáček šveholí,
jako květ na poli
kvete, však odkud je, neodpoví.
Až bude podletí,
vlaštovky odletí,
sad náš zbělá –
našemu poupátku,
našemu ptačátku
ta zima – ale nic! – neudělá.
Co den je sličnější,
co den je milejší,
– žeť je, pane!
Poupátko, děvčátko,
zasměj se, drobátko,
té naší písničce zamotané!
503