NAD RAKVÍ BOJOVNÍKA.
K věčnému odpočinku po těžkém denním znoji
k Svých věrných zástupům tě volá žití Pán,
sbor Jeho andělů kde v stkvoucí slávě stojí,
a ten, kdo skončil boj, jest palmou uvítán. –
Zde anděl jediný se k tobě sklání
a sněžná křídla pne tam k výšinám,
nad ztichlým srdcem tvým, nad bledou skrání:
to anděl pokoje, to anděl míru sám.
Tvé dílo dokonáno, tvůj den se v soumrak schýlil
a rosa bohatá, hle, padá na tvůj luh,
to hořké slzy těch, jež ty jsi v boji sílil,
jak schladlou ruku tvou už posléz tiskne druh;
141
a jak tu stojí v umlknutí tklivém,
tak mnohý šeptá: Již se neprobuď!
Mír těm, kdo spí po boji spravedlivém;
náš bojovníku, navždy s bohem buď!
Však vůlí Hospodina, jenž dechem žití vládne,
v prach tělo obrací a tělem činí prach,
co v tebe vdechnul sám, do trouchně neupadne,
a zářit bude dál tvých činů stkvoucí nach.
Neztichlo navždy silné srdce tvoje,
ač nad tebou se zavřel žití vír; –
dál jeho tep znít bude v naše boje. –
Však tvůj buď mír, už věčný, svatý mír!