SMĚSKA.
NENÍ role těžkých klasů, snivý koutek lesa, není louka s travou k pasu, – je to horská směsa. Hrstka vikve, ptačky, hrachu, zrno ječné, žitné, jak to zrovna v žití prachu z pod říčice slítne. Melivo pro panské mlýny ač to není pravé, přec tam padlo do zadiny mnohé zrno zdravé. „Zasej to,“ dí k hospodáři v kraji selka hezká, „na lukách i když se daří, dobrá bude směska.“ Vyrostla ta míchanina, až je milo zraku, někde pozdní kopretina, květ vlčího máku. [59] A jak se to do krmiva pod večerem kosí, koroptviček hejna divá vybíhají z rosy. – Zpěvák osil, zkosil v čase; – teď však rada těžká: Směsa? – Směska? – Dobré chase u nás je to Směška!

PÍSEŇ ZPĚVÁKOVA.
PŘIŠLI jste mi, písně, znovu – jak děl pěvec – nevolaně, jako hnízdo spadlé s krovu; já vás chytnul v obě dlaně. Což pak s vámi na bidýlku! v luh a lesy leťte ruče; poslouchal jsem jenom chvilku, jak vám v prsou srdce tluče. Rozleťte se po vůkolí, našich krovů družní ptáci, někomu snad v širém poli ulehčíte krušnou práci. Snad že někde s dívčích retů... – ale nevím, co vás čeká: ptáčník Čas vás chytne v letu, to však los i u člověka. 60 Do paláců, ach to víte, zaletět vám nepřísluší, jenom ať mi hlaholíte chvilku z duše k české duši. Koncem snad vás do kornoutků sbalí kupce, – tak se děje! stačí mně, když slzou v koutku dívčina se rozesměje.

TVRDÁ HLAVIČKA.
MÉ děvče to má hlavičku jen svoji a svoji a svoji, a zlou by slyšel písničku, kdo jinou hráti se strojí. Míň makovička zrnek má než ona nápadů v hlavě, a každý jinou barvou hrá jako ti motýli v trávě. A v očích sto má diblíků a z úst jí rolničky zvoní a nožky tančí ze zvyku, ký div, že blázen jsem do ní. A hraje-li svou písničku, kdo, bože, může už za to – má jako křemel hlavičku, a srdce jak ryzí zlato. 61

ŽEŽULKA.
ŽEŽULIČKA kukala, já jsem se jí zeptala: „Má můj milý, má mne rád?“ ona kukla nastokrát. Žežulička kukala, já jsem se jen usmála: „Žežuličko, kolik let?“ ona kukla naposled. Můj milý mi s bohem dal, dost se proto naplakal; to jen pro vás, mamičko, puklo jeho srdíčko. Měl můj milý, měl mne rád, nastokrát a tisíckrát, proto ho v ten tmavý rov odnášeli na hřbitov. Přes zelený, tmavý háj zněly zvony v širý kraj; já jsem šla a plakala. – Žežulička kukala. 62

DEŠTÍK.
V lupení a trávě deštík šustí, jak to obilíčko bude růsti! Na mne ani rosy neuroní, přec o hlavu větší jsem než loni. My to obilíčko posečeme; – po žních si mne někdo také veme.

MŮJ DĚDOUŠEK.
VZALA si mladého sousedů Bětka; – já nechci žádného, než toho dědka. Já budu u něho, on bude při mně, já zlatý strnádek, on bodlák v zimě. 63 Ta Bětka sousedů bude jen chovat, já budu stříbrná zrnečka klovat. Mladý tu hubičku sotva že vrátí, starý se za jednu rok bude smáti. Jako ta růžička, jako ten šípek; bude-Ii hubovat, vezmu mu típek. Kéž by mně vydržel až na posledek dědoušek, běloušek, můj zlatý dědek!

OPUŠTĚNÁ.
KYTKU jsem ti vázala, ty’s už pro ni nepřišel, u vás u vrat stávala, a ty’s ani nevyšel. Jenom jsi se podíval, jako bysi neviděl, – když jsi ty k nám chodíval, za mne jsi se nestyděl. 64 Růže v kytce vybledla, jak by růží nebyla, já si plátna napředla, děťátko ti povila. Jeho úsměv a můj žel z všeho zbyl, co’s přislíbil; – a ty’s ani nepřišel, bys to děcko políbil.

UDIVENÍ.
NEMOHU se vynadivit, nemohu to chápat, že jsem musil do stavení, k vám, jak slunko v západ. O sobě jsme nevěděli, ještě v roce novém; stalo se to okamihem, stalo se to slovem. V dubnu jsme si pověděli, svatba byla v máji, vlaštovky si budovaly pod krovem a v stáji. Potom přišly senoseky, žně, s tou jinou prací, po otavách s vlaštovkami šli ti tažní ptáci. 65 Nemohu se vynadivit, nemohu to chápat, jak že v zimě pod okénky může čáp nám klapat.

PÁN-PANÁČEK.
NEBYLA to ryba ani ráček, byl z našeho zámku pán-panáček. Sametová líčka, ručky ladné, jako s holubníku pírko spadne. Muzikanti, hrejte panským solem, panáček nás poctil jednou kolem. Jenom ať vám puzón nepřebroukne, sic nám pán-panáčka ven vyfoukne. Pozor, pán-panáčku, na matičku, ať si nezmačkáte náprsničku! – 66 To my u nás máme jinou chasu, ti nás jako kleště drží v pasu. To jsou naši hoši jinak milí, oni by z nás duši vytočili!

MALINY.
CHCE-LI kdo do nebe, musí dbát o sebe, musí dbát na boží přikázání; – ti lidé bohatí snadno si připlatí, když mají chudým co na rozdání. Ale já, při bohu, nic rozdat nemohu, mám jenom sukničku a tu duši; a tu mou dušičku, ani tu sukničku nikomu dáti přec nepřísluší. Ale mám hubinek, jako je malinek na stráni, v podhájí, na pasece; nedám jich nikomu, jen tomu jednomu, budem už tady mít nebe přece. 67

PAN LESNÍ.
NÁŠ pan lesní z pod Bukova jako sosna stará, zimou celá posněžená, statná jako z jara. Náš pan lesní z pod Bukova tak se pyšně nese, jako by byl králem světa, jak byl králem v lese. S pány mluví po německu, – ne tak zrovna hezky, – potom zhurta mezi vousy zakleje si česky. Na štíru byl se sedláky, ale co je pravda, na zdar staré české krvi dupne si a zavdá. Česky též se rozehřeje, když je svatba, křtiny, posléz, už tak před půlnocí, vpadne do latiny. Myšlénky mu potom skáčou jak ušáci v leči; – nesměl nikdo do revíru, nesmí nikdo k řeči! 68 Když pan hrabě, – s dovolením, – býval ještě děcko, vrchní, škodná... nu, pan lesní vysekal to všecko! Jen svým lesům neublížil, – sotva teď kdo věří; – celé panství nevynese, on co odved’ zvěří! Mnohou laňku, – s dovolením, – též vzal na svou mušku, teď už dávno na parohy pověsil tu pušku. S celým světem na potkání staré srdce dělí, však po mladé koroptvičce ještě okem střelí.

V PŘÍRODĚ.
LÉPE je v boží přírodě než u Andrejsů v hospodě; pod skalou čerstvý pramínek, na poli chmel a ječmínek. Ptáčkové si tam zpívají, z té křídy strachu nemají, a nikomu nic nechybí; ta voda zvlášť je pro ryby. 69 A lidé, když tak přijdou ven, všem přejou ji a vzdychnou jen, by chmel a ječmen, boží dar, též spatřil jejich pivovar. Ba, nechybí a nehřeší, kdo s přírodou se potěší; a to je také dobré moc: nikdo tam není přes půlnoc. Jenom ti světa škůdníci, – šenkýři, ještě sklenici! – Až my si na to zvykneme, taky tam chodit budeme.

ŠEVCOVA KAČENA.
ŠEVCOVOU Kačenou čerti šijou, proto ji, Kačenu, doma bijou. Bijou a nebijou, co tím svedou? čerti s ní do nebe nepojedou. A kdyby dojeli, než tam vkročí, Káča jim do pekla za mnou skočí. 70

CHUDOBKA.
USMÁLY se na mne tisíckráte holky, makovičky boubelaté. A já jsem je všechny nechal státi, jak ty mačí květy na souvrati. Usmálo se na mne jedenkráte děvče, chudobička, srdce zlaté. Za to jedno zlaté pousmání, musela být moje do skonání.

DOBRÉ PŘEDSEVZETÍ.
KDYBY to pán bůh dal, abych se vdala, hned bych si na muže karabáč vzala: 71 jak by ho zočil, on by se točil, on by mi tancoval, jak bych si přála. Večer by poslouchal, ráno by notil, v kuchyni uvařil, v poli se potil, děti mi nosil, o všecko prosil. – Kdyby byl k něčemu, však by mne skrotil!

VE MLÝNĚ.
NENÍ v světě nad žitečko, jako když se zvede, a když Nanka Dolejšova do mlýna s ním jede. Ve mlejnici, na zanášce, hned to všecko jiné, jako když ta jarní voda na kola se vřine. A tím kolem nezatočí voda sebe větší, jako Nanka mlýnskou chasou, ba i pány mleči. A je Nanka Dolejšova také děvče vtipné, sám pan otec za měřičné do brady ji štípne. 72 Jen ten mládek, ošemeta, na koš nedonáší: místo korce každou chvíli chytne Nanku naši. A s tím stárkem, nevlídníkem, bůh ví, co se děje; – kdyby přišla o půlnoci, ani nezakleje.

JANEK.
KDO to neví, že je hloupý, marno mu to říkat; – stokrát jsem ti nadhodila, že mi můžeš tykat. Stokrát jsem ti pověděla, kde mne najdeš samu, ty’s to slyšel, také přišel, vzal si s sebou mámu. Teď, kdybych ti potmě řekla: „Janku, mám tě ráda!“ – ty si pošleš pro hubičku svého kamaráda. Tak ti mámě na kolenou budou vnuci sedět, a ty o tom, Janku, ani nebudeš nic vědět. 73

FRANCÍNEK.
CHYTNUL písař za Mšenem, hořel jedním plamenem, sládkovi jak v pivovaru chmel když chytne s ječmenem. Hej, šenkýři, pro vodu! zapálí ti hospodu, od hospody ves-li chytne, budeš ručit za škodu. „A já, šenkýř, nebudu, měl bych z toho ostudu, pravého jsem vždy mu nalil z láhvice i ze sudu. Ale ať to udělá ta, co plamen rozžela, ta by mohla uhasiti.“ – Chytli ji, – však nechtěla. Smutně hoří Francínek, – ach těch bolných vzpomínek! – rudé tváře za ohniště, nos jak modrý plamínek. 74

NEŠŤASTNÝ KMOTR.
NEŠŤASTEN Bláhovic kmotr je věru: pán bůh mu nadělil hrachu a dceru. Dceru má v podkroví, lusky až v Brné, – hlídá-li na jednom, o druhé trne. Na hrách mu nepůjdu, to bych mu škodil; kdybych šel za dcerou, on by mne shodil. Já pro ni přijedu na vraném koni, až přijde od hrachu, ať si nás honí!

KMOCH.
JÁ jsem kmoch jako doch; však jsem býval také jednou švarný hoch. 75 Dvorec mám, všeho tam, ale teď tam, pod večerem, jsem tak sám! Jednou však, – dávno tak! – znal jsem děvče, byla chudá jako pták. Divná věc, – škoda přec! zlatého jen chtěl jsem ptáka v zlatou klec. Nu, co, jdiž! – pozdě již; dají mi tam na hřbitově zlatý kříž.

STESK.
VŽDYCKY jsem ti říkala, a ty’s nevěříval, že mne rád mít nebudeš, jak jsi jindy míval. Vždycky jsem ti říkala, aby si’s mne nebral; člověka to zabolí, by o lásku žebral. 76 Vždycky jsem ti říkala, že se to vše změní, že to jednou nebude. – A teď, – už to není.

ÚČET.
NIKOMU nic nejsem dlužen, ani mužům, ani u žen; co jsem dostal, to jsem vrátil, co jsem koupil, to jsem platil. Matce vlídnost, otci z lánu, ženám lásku, mužům ránu; a kdo družně stál mi k boku, neškrtil jsem na úroku. Pil jsem zdatně, rval se statně, světem šel dost neobratně; – prasklo-li mé žití na to, zaplatil jsem; – stálo za to!

SEN.
ZDÁLO se mi o tobě, ve snu zdálo se mně, že my spolu letíme daleko z té země. 77 Země byla hluboko, hvězdy plály tiše a my spolu letěli stále výš a výše. Až ta země pod náma mizeti se zdála a ty hvězdy hořely, – a já jsem se bála. Kolem šíje sepjala ruce jsem ti obě, křídla moje klesala, – ty’s mne tisknul k sobě. Tak jsme přišli v neznámé, nadhvězdnaté kraje a my náhle věděli, že jsme u bran ráje. A o lásce zpívaly andělů tam roje; – já však jenom cítila na svém srdci tvoje.

RÁJ.
NA groš nikdy nehleděl, co je nebe nezvěděl; krátký spánek, plný džbánek, tak mu v pekle z radovánek ďábel místo vyseděl. 78 Měl už tam čert ve skrejši tak tu chasu vezdejší od slouhy až do rychtáře, pošilhával také k faře; Franta mu byl milejší. V tom, jako když zahraje, Frantík zaslech’ u háje zpívat Boršů Anduličku, a ta s hejnem andělíčků odvedla ho do ráje.

SMÍŘENÍ.
SLUNKO mlhou přeskakuje v lesích nad horami, zapomeň, že trpké slovo padlo mezi námi. Jednou jdeme ve slunečnu, jindy mrak se šeří; – blyskne, – jenom když to přímo k srdci neudeří! Co se mračen po nebesích, žitím napřehání, – všechny jako slunko plaší tvoje pousmání! 79

CO BÝVALO, NENÍ.
CO bývalo, není, moje potěšení! – květy s jara rozkvétají, vadnou v podjeseni. Ale ať si vadnou, sněhy na ně padnou, jeden květ mi neuvadne v srdci zimou žádnou. I pod bílou skrání, ba až do skonání pokvete mi jarní kvítí tvého milování.

ŠOTEK.
PODÍVEJ se ještě jednou, jaké oči mám! – „Nepodívám, nepodívám, je v nich šotek sám.“ A když ty se šotka bojíš, nech jen býti tak. – „Ne, jen zamhuř na chvilinku pomněnkový zrak.“ 80 To se bude teprv plašit po tmě šotek ten. – „Zulíbám ti obě oči, aby nemoh’ ven.“

PAN HRABĚ.
PAN hrabě dvé má velkých psů a chodí s nimi do lesů; když večer chodí z doubravy, on v hájovně se zastaví. To ďas ví, co tam dělají, tam žádné laňky nemají, pan hrabě a ti psové dva: ta holka hajných ta je má! Pan hrabě vešel do chatky, dva psi štěkají před vrátky; je půlnoc rosou zavlahlá a krev mi k srdci zatáhla. V té noci tisknu prokleté svou pušku místo děvčete; já střelím k ránu ty dva psy a potom pana hraběte. 81

OVČÁK.
VŠAK jsem proto neztratil ani stádo ovec, že mne vaši odbyli, má tě dostat vdovec. Však tě, moje beruško, staroch nemá ještě, nic já sobě nedělám, dobrý ovčák, z deště. Však my z toho, beruško, tuze nepromoknem, on k vám chodí do vrátek, a já k tobě oknem.

CHUDÝ S CHUDOU.
ŽENIL se chudý s chudou, jak pak spolu živi budou! Budou živi jak ti páni, od večera do svítání. Budou se mít radš a radši, na kolébku jim to stačí. – Na sebe se budou dívat, až z ní bude štěstí zpívat. 82

HONZA.
JAKÁ žalost, jaký žal, kdože mi to udělal! za muže jsem Janka chtěla a on si mne Honza vzal. Janek rozum krátký má, Honza má za ušima, Janek byl by poslouchával, Honza sobě zahřímá. Jaká žalost, jaký žal, že si mne ten Honza vzal; – kdyby takhle moh’ mne vrátit, ach, co by on za to dal!

NEVĚRNÝ.
JINÉ znovu slibuješ, co jsi lhával jedné, však ti proto srdéčko žalem neusedne. A když já jsem zůstala jak ta hruše v poli, však tě proto, holečku, hlava nezabolí. 83 A když její hlavičku jako mou to skosí, proto se ti slzičkou oči nezarosí.

KŘEPELKA.
NA podhájí, v jetelíčku, vyčíhal jsem křepeličku, chytnu si ji na podzimě nežli jinam odletí mně. Křepelička, pětpenězka, čiperná a plachá, hezká, v poli tluče na sedláky, doma bude tlouci taky. Chytnu si ji z nenadání, nežli přijde zima na ni; nebudu jí dělat klícku, máme doma teplou pícku.

KMOTR POSEDĚL.
TO nikdo u nás nevěděl, jak skončí kmotr Poseděl. Co živ nepoznal nemoci, v hospodě sedal do noci. 84 Nejlíp ho znali z vesnice jen ponocný a dennice. Bál vody se i výkropu a ve statku měl potopu. Co živ se piva nedopil; – až ve spilce se utopil.

ŠKODA MLÁDÍ.
ŠKODA vás, vy mladá léta, že jsem nebyl ševcem! – byl bych šídlem oháněl se, jako rytíř dřevcem. Byl bych seděl na verpánku, jako král v své pýše, čistou práci, drobné floky, do každé dal chýše. Všem bych brával dobrou míru, – zvláště u těch děvic, – každého však darebáka tlačil by můj střevíc. Nikomu bych nepřál smůlu a do české psoty ušil bych všem dobrým lidem z pravé juchty boty! 85

U PLNÉ SKLENKY.
U plné, pravé sklenice už zastala nás dennice; než rozejdem se vesele, ten pohár ještě, přátelé! Však nebudem žít na věky, snad večer není daleký; a k čemu chmury na čele, kdo vesel pil, žil nejdéle! Když nad námi se zamračí, ta sklenka tady postačí a víno, krví zardělé, svět růžemi nám postele. A kdo že zná, čí jará krev tu přešla do té révy cev? – ten brach byl z žhavé ocele! Zde, v jeho paměť, přátelé! Tak také my kdys budem snad krev těm, kdo po nás přijdou, hřát buď ze sklenky, neb z korbele. – Ať pijou zdrávi, vesele! 86

VLAŠTOVIČKA.
OD rána v soumrak vlaštovka lítá, ona ty mušky po dvoře chytá. A já mám doma mladičkou ženku, já ji mám také za vlaštovenku. Hlavička černá na krku bílá, po dvoře lítá, v stájích je čilá. A když já večer vrátím se s polí, pod krovy mílo mně zašveholí. A dřív než večer k spaní nás vítá, všechny ty strasti s víček mi schytá. 87

SVATOJANSKÁ MUŠKA.
KDYŽ jsem já šel večer tmavým lesem, svatojanská muška svitla vřesem. Zrovna u hájovny, u těch stromů; – svítila ta muška mně až domů. Až kdy k nám se vrátka otevřela, ona mi, ta muška, uletěla!

ŠVARNÁ SELKA.
MLADÁ selka Kymličkova, to je selka veselá, od Plzně až do Přerova žeť by rovné neměla! Ráno vstane sotva svítá jako dobrá hodina, od ruky jí práce lítá, muž se diví, hrdina! 88 Krávy dojí, koně strojí, vypraví ho do pole; večer, i když brambor pojí, ubrousek má na stole. Vše jí kyne pod rukama, roste, kam se podívá, celý den si zpívá sama, sedlák se jen usmívá. Umí sít a žíti taky, sebrat hrst i z pod hloží, a když vystupují mraky jako chlap to naloží. Kdo ji viděl hlavu sklánět, ten ať mi to dokáže; – kde co v světě třeba shánět, muži dodá kuráže! Tak tu selku Kymličovu jednu každý na statek, – od Plzně až ku Přerovu to by pak byl dostatek!

ACH, KDO ZAPOMÍNÁ.
ACH, kdo zapomíná, nemiloval; z marného jen srdce přisliboval. 89 Ach, kdo zapomíná, na tom světě, už mu nikdy štěstí nevykvete. Ach, kdo zapomíná potěšení, tomu v ruce kvítek v trn se změní. Ach, kdo zapomíná, těžce hřeší, toho Pánbůh nikdy nepotěší!

PTÁČEK.
TIKNUL ptáček do oken: Dobré jitro, páni! nezastal tu mladou krev ještě při snídaní. – Kdože pak to ani muk v hnízdě, posměváčku, k soumraku kdy šel jsem z luk? – Dobrý večer, ptáčku! 90

ŽABKY.
SKÁČE žabka po silnici, skáčou žabky dvě; – jestli já vás, žabky, chytnu, bude s vámi zle. Co my, žabky, máme dělat, když ten deštík pad’? lépe hezky přeskakovat, než se urousat. A nás tady obě chytil nešťastný ten déšť, – a když jednu z nás si chytneš, – inu, vem to nešť!

CHRPY.
KDYŽ jsme my to žitko z jara zašili, to tam modré chrpy ještě nebyly. Ale když to žitko v klasy vymetlo, ví jen milý Pánbůh, co jich vykvetlo! 91 Modrokvětá chrpa, štíhlý, žitný klas, ty jsou podle sebe jako krása krás. Modrooké děvče, štíhlý, hezký hoch, ty jen milý Pánbůh k sobě stvořit moh’!

ŠPAČEK.
PŘILETĚL k nám špaček, sametový fráček, lesklou náprsničku, sedal na větvičku. Přiletělť až z města, dlouhá byla cesta, prohled’ každý stromek, hledal sobě domek. Hledal sobě, hledal, hned se opět zvedal, naštěbetal v mžiku za groš do mejtníku. Hajdy domů, špačku! známe my tě, ptáčku, která holka věří, oškubeš jí peří. 92

DUCH.
ČASTĚJ’ už se v noci stalo to, co u nás dnes: do půlnoci všecko spalo, pak zaštěkal pes. Bylo tma a déšť byl venku, lilo z plných struh, někdo tápal po okénku, snad že to byl duch. Chval každý duch Hospodina, nemám z tebe strach; – zbudí-li se duše jiná, bude z tebe žmach. Však se nikdo neprobudil, ale už tu stál! ducha déšť jak v strouze studil, táta už ho pral. Ba že už to, milý pánku, nebyl žádný duch! byl on krejčí od Beránků, – táta koželuh. 93

NANKA.
ŽÁDNÁ to neumí jak Nanka z Podchlumí, jiná se utrápí, ta tomu rozumí! Za Petrem lítala, s Pavlem si špitala, pro Frantu plakala, na Vojtu čekala.

PIVEČKO.
KDYŽ pivečko pění, v světě nad ně není; kdo že pít nám brání třeba do skonání? – Pivečko má pěnu, a z nás nikdo ženu, nad pivečko není, kdo chce, ať se žení. Lepší dobrá sklenka, než falešná ženka, po hubičce sládne, a starosti žádné. 94 Když je pivo pravé, však je také zdravé, ve zlém i tom pěkném do pravdy si řeknem. Nelibo-li komu, ať jde tiše domů. Než se rozejdeme, my si připijeme!

NA FORMANCE.
OVES roste pro koně, chmel a ječmen lidem, a já a ti koně mí dobře spolu vyjdem. Když já jedu do Prahy, nezavolám štolbu, sám dám koním obroku, dřív než sobě holbu. Za to, já když přeberu, jdou mi hezky v kroku, abych jen jim nespadl v noci se šejtroku. 95

MAŘENKA.
POJĎ, Mařenko, pojď, jen se neubroď, potok prudce teče; střevíčku je stokrát škoda sukničky ti bere voda, do tůně tě vleče. Střevíček je můj, sám si botky zuj na trnité hoře; a než bych se podkasala, spíš’ aby mne voda vzala v to hluboké moře.

HVĚZDIČKA.
OD večera do svítání, do bílého dne měsíček si hvězdy hlídal, všecky do jedné. Hvězdičko má, ze všech jedna, jak tě uhlídám, od večera do svítání když tě nevídám? 96 „Od večera do svítání zavru očka svy, nikdo, než ta má matička už mne nevidí.“

LAŇKA.
KOVAL jsem, koval podkovičku pro laň, co běhá po lesíčku. Podkova hezká, zlatá, drobná; – ta laňka byla přeozdobná. Mnohý se potkal s krásnou pannou, kdo, v lese, s laňkou okovanou? Jest okovaná jen ta moje, ona mi skočí do pokoje. Ona mi skočí do komory, zavru tam laňku na závory. 97 Ať do komory, do světničky, – budou jí zvonit podkovičky. Vše bude zářit, kam jen skočí budou jí svítit nožky, oči.

RÁDA!
Ó ráda, ráda, ráda, ó jak tě ráda mám! můj tatíček už střádá i na oddavky nám. A roste, roste, roste má myrta, boží div, a kde jsou jací hosté, už družba pamětliv. Ó mám tě ráda, ráda; – mé družky samý smích, a matička už skládá mi plátno jako sníh. Až k lavandule proutku mně všecko zařídí; a slzu stírá v koutku, když nikdo nevidí. – 98

JABLÍČKO.
SPADLO ti mé srdíčko zrovna do dlaní, s jabloně jak jablíčko spadne na stráni. Nebylo k vám do domu dosti červené, a tak jsi je pohodil s hory zelené. Až je hoši uvidí, kolem půjdou-li, však se už to jablíčko jinam dokoulí!

HEDVÁBNÝ ŠÁTEČEK.
HEDVÁBNÝ šáteček, na něm plno kvítí, jako dvě slunéčka oči pod ním svítí. Jako dvě růžičky líce pod ním hoří, ústa-li otevře, ptáček zašvitoří. 99 A když se usměje, jak že jí to sluší – komu tím úsměvem padne jaro v duši!

HLE, SLUNKO VYŠLO.
HLE, slunko vyšlo nad hory tak vesele, tak zlatě; ty ještě spíš, mé srdéčko, já v rose čekám na tě. Já v rose čekám studené, již kvítí obsypáno; ó zbuď se, zbuď, mé srdéčko, vždyť je tak krásné ráno! Slyš skřivánka, jak hlaholí, slyš konopku tam v háji; zda rozumíš, co druhu druh ti ptáci povídají? Ten skřivan i ta konopka a píseň sedmihláska? – To v hrudi plesá, srdéčko, jim láska, láska, láska. I ať se jiní scházejí, když měsíc, hvězdy svítí, já v zlaté záři slunečné chci za ruku tě vzíti; 100 vzít za ruku tě, srdéčko, a hledět v oči tvoje, by celý svět to uviděl, jak moje jsi, jen moje!

ZAPRODANÁ.
VČERA bylo hezky, dnes už zase leje; máma v koutě pláče, táta venku kleje. Však by mohl neklet, že mu roste žito, spíš’ by vlastní dcery mohlo mu být líto. Však tě už ta máma nějak vzlyká k tomu, že mne zaprodali za nic ledakomu.

KOSATEC.
ŠEL jsem na pouť do Hronova, matička mi řekla znova: „Jen si pozor dej! Až tam půjdeš přes tu loučku, sáhni jenom po kloboučku, ale nekoukej.“ 101 Z háječku jsem v luka zahnul, klobouček na oči stáhnul, však jsem viděl přec: u potoka, u rozcestí, viděl jsem na louce kvésti modrý kosatec. Ba, že nebyl na potočí kosatec, – to modré oči, a já se jich ptal: „Smím-li já vás utrhnouti?“ Řekly: „Tak!“ – A tak jsme k pouti šli už spolu dál!

CESTA K MILÉ.
PŘES pole je cesta daleká, což se to mé děvče načeká! Od božího jara po luzích šlo se to tam jako po růžích. Teď však cesta sněhem zapadá, mamička to vidí nerada. Prohodím si k milé cestičku, budu u ní jako v peříčku. 102

BABIČKA.
BABIČKO, ach bábo naše, bála jste se satanáše! Od rorátů třemi sloupky hnala jste ho od chaloupky; velkonoční rosou novou a tou křídou tříkrálovou; od Božího těla věnci, klokočemi na růženci. S kravským chvostem, koňskou nohou vytáh’ ze vsi duši mnohou. K vám však byla marná chůze, satanáš se bál vás tuze. Ale přece, bábo milá, pekel moc vás podskočila. Toho jste se nenadála, když tak hezky dcerky vdala, do světnice k vám že v mžiku přijde diblík po diblíku. A že bude jich tam v krátce jako kuřat na ošatce. A vy pipláte je všady: „Staloť se to z boží rady!“ 103

SLUNÉČKO.
SLUNÉČKO mi svitlo do oken, zdál se mi tak hezký, zlatý sen. Otevřít se oči nechtěly, když to slunko přišlo, musely. Nevím, zdali záře sluníčka, neb to byla rusá hlavička. Obě se mi smály do oken, zůstaly mi v duši celý den.

RYBIČKA.
PÁN Bůh nám požehnej všechněm, – a taky dědkovi na hrází, chytá tam raky. Však jsem já nespával též celé noce pro jednu rybičku tam na potoce. Až já tu rybičku přec jenom chytil; dědoušek z pod hráze loučí mi svítil. 104

ZÁLETNÝ PÁN.
CO ty skáčeš, koni vraný, přes ten úhor neoraný? „Za tou hnědou křepeličkou já si skáču na vše strany.“ V hrdlo lžeš, ty vraný koni, kůň křepelky neuhoní, pro koně jest jetelinka, po křepelce, co mu po ní? „Nač bych lhal, já koník černý jsem jen svému pánu věrný, pro tebe on hlavu věší, nic ho v světě nepotěší.“ Vyřiď svému pánu, v poli mne že tady nic nebolí; ať nejezdí po úhoru, ale jede k zámku v boru. Na tom zámku bledá paní čekala ho do svítání; – on jest její, ona jeho, po tom božím přikázání. 105

HOLOUBEK.
ULÉT’ mi sivý holoubek, zmizel pod kvetoucím hlohem, ulétlo moje srdéčko, ani mi nedalo s bohem – ulétlo, zalétlo. Bůh ví kam, co se tě, srdéčko, nahledám! Hledala bych tě světa kraj, chodila zeměmi všemi, hledala bych tě za mořem, ale ty’s hluboko v zemi. – U zídky kvete bílý hloh, tam spí tak tvrdě můj zlatý hoch. Vyrostla tráva zelená pod bílým, kvetoucím hlohem, tam spíš, můj sivý holoubku, buď s bohem, buď s bohem, buď s bohem! Ó ty bys přiletěl, kdybys jen moh’, kdyby tě nedržel ten ostrý hloh. To trní, lidé, utněte, tu hustou trávu skoste, ze země bejlí vzejde zas, srdéčko nevyroste. Jsem v světě samotna, on v hrobě sám, on ke mně nemůže, já půjdu tam. 106

RÁZNÝ HOCH.
NECH už, chlapče, nech mne být, nechtějí tě u nás mít, kázali mi tobě dvéře na dva zámky uzavřít. Toho já se nelekám, já ty dvéře rozsekám; nedají-li rozsekati, v háji se tě dočekám!

ODBYTÝ.
KDYŽ si mne, holčino, nebudeš hledět, nechám tě na písku, nechám tě sedět. Vezme tě po dešti ta velká voda, však tě, můj holoubku, nebude škoda. – Škoda i neškoda, skočím tam sama, hochům jen pověz to, že konec s náma. 107 Tuze je, holečku, nemusíš lekat: – než-li se utopím, – že budu čekat!

ŽID.
SLIBOVAL mi velké věci žid, – ba, vem ho ďas! že už muži nenaleje, když mu prodám klas. Já mu žita vyprodala, ozim i tu jař, nakoupila kanafasu, a ten žid byl lhář. Muž mi nových do podušek přec nechodí spat, prodáváme, kupujeme, Ben má na vše sklad. Muž se krade vrátky domů, a já oknem ven, do dvora nám čtyřmi koni Saru veze Ben! 108

ČERT A FARA.
ŠEL se ďábel podívat tu a tam zas do vsi, aby viděl, pro peklo jak mu rostou ovsy. Do kostela nezašel, tam on málo patří, krčmy za to nestály, – tam se už s ním bratří. Ale v úctě na faře ptal se, jak se daří. – „Jaká fara, taká ves,“ čet’ v svém breviáři. Tam, kde čerta vítali pozdravením Páně, ovísek jak náleží skoupil v jedné ráně. Kde však rázný Jemnostpán zaklel si naň s hůry, co byl živ, mu nepřišel ďas do kolatury. 109

PAN VRCHNÍ.
OD Zbirova k Žebráku cesta plna tabáku; šel tam tady náš pan vrchní, trousil se mu ze fraku. On šel napřed, – z povzdálí mušketýři šňupali; od Zbirova do Točníka lidé za ním kýchali.

HROM A HOUSLE.
VYDLUŽIL se hroma, zahřímal s ním doma, málem rozum pozbyl, když mu všecko rozbil. Soused o dům dále housličky měl malé; nevím, jak se dálo, všecko tam jen hrálo. 110

HOSTI.
KOHO pán Bůh pomiloval, tomu přijde host; – nám se to tak na neděli stalo pro radost. Ráno klepal před svítáním posel z Chudenic, ke snídání s dětmi teta, potom přijel strýc. K jitřní, cestou do kostela, slábla kmotra z Luk, kmotr za ní, ptal se na ni, – dědka hledal vnuk. K velké přišel hajný hlásit návštěvu nám ctnou: paní lesní Podjablecká přijde s rodinou. U oběda, u svačiny dětí jako much; dík, že na mžik přišel ženich, – inu žehnej Bůh! Večer vpadla, kdy to bude, sousedka se ptát, na táčky pak dědův z vojny přišel kamarád. 111 Ba, že nás ten dobrý pán Bůh pomiloval dnes. – V noci štěkal na dvorečku sousedův nám pes.

VRANÝ KONÍK.
JEDE, jede koník vraný, na něm hoch jak malovaný. Podkovy mu zvoní ruče, jak to moje srdce tluče! Letí kůň, jak vlaštovička; – kéž mu spadla podkovička! Letí kolem v jednom honě, kéž jsi, hochu, spadl s koně! Chytla, – jak mi srdce tluče! – chytla bych tě do náruče. Hlavičku ti vyhojila, svoje srdce uzdravila.

MYSLIVECKÝ MLÁDENEC.
VŠAK si také chválil v peří myslivecký mládenec, že pan lesný po večeři nelouskal s ním růženec – 112 Pytlák s oky po revíru, v „Liščích děrách“ paseka; – mládenci dnes, u všech výrů, hlídka byla daleká! Dnes to polmi vzal si maní, však si cestu ukrátí, – letos boží požehnání na každé je souvrati. Žita dosud nekosena, mez jak břehy na trávu, klasy muži pod ramena a těm holkám nad hlavu. Však se dočká, když si vyčká, i ta prázdná stodola, na mezi ta křepelička na žence si zavolá. Klasy mužům pod ramena a těm holkám přes hlavy, a ta jedna, zatrolená, zrovna zde tě pozdraví! Křepelička, neposeda, vlčí máky na líčku, – víc ať dobré rány nedá, té kdo nedal hubičku! Po polednách, na čekání přece nikdo nechodí; – a pan lesní na té stráni, jako když tam uhodí! 113 Však se na tu polní krásu přišel také podívat; jak by na lán zlatých klasů nemusel se usmívat! – Křepelička ztichla v poli, ale, kdo by to byl řek’: tam, hle klasů nad vrcholy – tisíc láter! – tetřívek! Pírka lesklá, rozdvojená, více vidět nemnoho; – nebýt kůže vybarvená, byl by střelil do toho! „Však se s ním, ba u Huberta, setkám lepší pohodou! – ...Škoda prachu! – kýho čerta, u nás je to za vodou!“ Přejel kníry, v „Liščí díře“ sám si látra spočítal; mládence v tak dobré míře nikdy večer nevítal. Řek’ jen zvolna po snídání: „Do polí ten odnesa, sedlák, chodí na čekání, – lesník patří do lesa!“ 114

DĚDICTVÍ.
STATEK zdědil, žízeň také, bylo to s ním všelijaké. Čerti vzali, advokáti; chalupa se nad ním klátí. Zbyl už jenom lánek malý, o ten žid a pejr se rvali. Tak si vzpomněl na almaru, – po prabábě půltolaru. Před lety, ba s notným douškem, hodil to tam i s tím ouškem. Otočil se, ženu koupil, začal znova, neprohloupil.

PRSTÝNEK.
ROZLOMIL se prstýnek, vypad’ z něho kamínek, prstýnek byl celý zlatý, kámen hluchý křemínek. Co jste, holky, dělaly, že jste kámen hledaly, a ten prsten zašlapaný v trávě ležet nechaly! – 115 Shýbla se proň v travičku ta, jíž spadl s malíčku; – nebe jí tam zasadilo přes noc rosy perličku.

ŽENO MÁ.
VŠAK nebudem už jinačí, ó ženo, ženo, ženo má, ať v radosti, ať ve pláči, ó ženo, ženo, ženo má! My květem vyšli za mláda, ó ženo, ženo, ženo má, – teď cesta sněhem zapadá, ó ženo, ženo, ženo má! Dřív druzi byli ochotni, ó ženo, ženo, ženo má! teď vánicí jdem samotni, ó ženo, ženo, ženo má! Tu tam jen druh zbyl poctivý, ó ženo, ženo, ženo má, a ten už také šediví, ó ženo, ženo, ženo má! I až udeří hodina, ó ženo, ženo, ženo má, ty u mne zbudeš jediná, ó ženo, ženo, ženo má! 116 Šlo květem to a přes hloží, ó ženo, ženo, ženo má, kdys v jeden hrob nás položí, ó ženo, ženo, ženo má! 117

NAŠE ZEMĚ.
NAŠE země krví otcův potřísněná, každá hrouda jejich slzou prosycená. Každý kámen jejich bojů pomník svatý, každý děj jich silou, slávou vrchovatý. Co hledíme po těch luzích, horách plaše? – vždyť jsou krví, slávou, žalem, celé naše!

SVATÝ KRAJ.
BUĎ pozdraven, ty svatý kraji, jejž za otčinu Bůh nám přál, kde rudobílé barvy vlají od Šumavy až k Tatrám v dál, kde jako zvonů sladké hraní zní slávský jazyk horstvem, plání, kde podle bratra stojí brat, a od kolébky do skonání je hrdý svou tě matkou zvát. [121] Zde Václav trůnil, kníže míru, vlád’ Otakar, náš český lev, zde za volnost a otců víru zved’ Hus a Žižka korouhev; zde prapory tvé zašlapány, zde kosti reků rozmetány – a z jejich prachu, z věků běd jak osení nad orné lány tvůj čacký lid vždy znov’ se zved’. Za blaho tvé a volnost tvoji, za práva zdar a křivdy zhyn, ať k práci voláš nebo k boji, hle, při tobě tvůj stojí syn! Co zašlapáno v prach a bláto, co znesvěceno, v pouta jato, co zmařil člověk nebo čas, co bezprávím a mečem vzato, vše bude jednou naše zas! Buď zdráva, vlasti, plná krásy, a spočiň mír na skráních tvých, a o tvé hory na vše časy se rozrážej hněv bouří zlých. Jak věky stála’s nerozborná, na věky věků velká, vzdorná, a hrdá ve své síle staň; – a páž tvých synů láskou svorná a Bůh tě, drahá vlasti, chraň! 122

OSMÝ LISTOPAD.
TEN osmý listopad vždy smutně tak se vrací když s pokosených lad květ poslední se ztrácí a zamžená je planina; – však srdce, srdce vzpomíná! Jak v bouři zimavé list rudý sypou buky, na pole krvavé ty české lehly pluky, a udeřila hodina; však srdce, srdce vzpomíná! Meč zlomen, do lůna si země vzala reky, a sirá koruna a žezlo dlouhé věky se pavučinou opíná; však srdce, srdce vzpomíná! A v osmý listopad přes Prahu zamlženou, když půlnoční je chlad, se české pluky ženou; – jen mžik a zmizí vidina – ó srdce, srdce vzpomíná! 123

RUFŮV DEN.
KDO to volá v noční dobu v Svatovítském chrámu z hrobu, kdo to volá v Rufův den? – hlasem plným stesku, žalu, že se chví řad mrtvých králů: „Zase věk a nepomstěn!“ Zase krůpěj krve vřelé vtekla v srdce zledovělé, zase jednou za sto let velký, mrtvý král se zvedá, slouchá k Praze, – líc tak bledá: – „Nepomstěn“ – a klesá zpět. Šestkráte za šest set roků krvavého krůpěj moku roznítila v oku žár, šestkráte vztáh’ k meči ruku, neslyšen jsa nikým z vnuků, v rakev zas kles Otakar. O Moravském dál sní poli a když chrámem zahlaholí „Chraň nám krále!“ lidu hlas, svraští se ty brvy šeré a na bledou tvář se dere slza z pod královských řas. 124

JAK OVĚTRALÉ SKÁLY.
JAK ovětralé skály, jak duby v lese, ta hrstka reků řekla: „My nevzdáme se!“ A za vlast bojovali a za vlast padli; jich meče zrezavěly, jich paže zchladly. A vnuk již zapomíná, kde leží v prachu; jich rovy slunce koupá v krvavém nachu. A noční vítr hvízdá po smutné pláni, již oni milovali až do skonání.

NA HROBECH ČESKÉ SLÁVY.
NA hrobech české slávy kvet blín už dlouho dost, – teď vzhůru, české hlavy, je čas, by vavřín rost’! 125 Je čas, by vavřín zkvétal z těch ušlapaných lad, jak na skráň Žižka vplétal jej kdys a Poděbrad! Na hrobech české slávy už natruchleno dost, – je čas, by vstala z návy ta stará rekovnost! Kde věky zněly stesky a meče trávil kaz, ať jednou staročesky to zahlaholí zas! A kde to znělo hranou, ať život omládá, – a muž odpoví ranou, kde rána dopadá.

Ó, SLUNCE VYJDE ZAS!
Ó, slunce vyjde zas, jak slunce zašlo kdysi, a bude opět jas, kde těžké mraky visí, a tam, kde volnost zabili, se volnost opět vzkřísí! 126 Ten smutný český luh se rozveselí znovu, ač vítěz táhnul pluh přes hrobku hrdinovu, vnuk najde ji a při sám Bůh, on přihlásí se k slovu! Pak hledí odklopí rek starý, jak se zjeví, a dítě pochopí, co muž dnes ani neví, a dechne rek a odvane voj nepřátel jak plevy.

ČTYŘI PÍSNĚ SOKOLSKÉ.
I.
NA PŘEDNÍ STRÁŽI.
NA přední stráži, jako prahy skalné, muž podle muže, podle štítu štít, zrak pevně upřen v bouřné vlny kalné a v prsou lásky žár, ve tváři klid, k tvé obraně, ó česká vlasti, stojí tvých synů pluky pevně sevřeny; a nad hlavou, vln hněvném ve příboji, jim vlaje prapor běločervený. Za nimi v dál kraj český leží svatý, luh, žírná pole, šumné lesiny, vesnice, města, osamělé chaty, a na údolí, pláň i výšiny 127 se z Boží ruky požehnání snáší – a přece jako stesk to doslýcháš: „Ty, česká země, – proč pak nejsi naší?!“ „Ó, jest a bude!“ – volá přední stráž. Viz, jak se pluky radí na obranu, slyš ze rtů tisícův to hromem znít: „Co česká ruka sila na tom lánu, to česká ruka chce a bude žít!“ Ať zrno žitné, ať to ducha setba, vše bude naše, zítra jako dnes, a nepřátel ať hrozba nebo kletba se roztříští jak mrak o skalný tes. Jen prapor vzhůru! K předu jménem Páně! a vzejde slunce, volnosť z mrákavy, když každé na vlast namířené ráně se věrná česká prsa nastaví. Jen věrně, srdcem k srdci, paží k paži stůj v svatém boji českých mužů pluk, a těm, kdož padnou dnes na přední stráži, kdys žehnat bude vlast a šťastný vnuk. II.
KU PŘEDU!
KU předu, ku předu, zpátky ni krok! Sokolí heslo je stále; znělo už k pochodu mnohý tak rok, znít bude na věky dále. 128 Ku předu, ku předu, dokud je dech, pro slávu, blaho a zdar našich Čech! Kde vlasti nepřítel, kde že tu sok? Pochodem přes něho dále! Napřed se nastaví čelo a hruď, prapor než roztrhán v kusy. – Kdo že to poroučí: „Otrokem buď!?“ Kdo že tu poslouchat musí?! Někdo-li poroučí: „Poslouchej mne!“ zahřmí to na odvěť: „Však ještě ne! Vlast matku udeřit má-li kdo chuť, dřív syna skoliti musí!“ Však ještě při druhu stojí tu druh, Čechy jak vídala Sláva. – Naše ta země a náš je ten luh, kde Sokol perutí mává! Ku předu, ku předu, krok nikdy zpět, s rachotem bubnů jak v boj chodil děd! Však živ je doposud náš starý Bůh. Vlast česká na vždy buď zdráva! III.
HOJ, VZHŮRU, PESTRÝ SOKOLE!
HOJ, vzhůru, pestrý sokole, hoj, vzhůru na svou stráž, nad nejvyšší hor vrchole, ó leť, co síly máš! Jen dál, jen dál, jen výš’ a výš’, až nad oblaků lem: až od hor k horám uvidíš tu celou českou zem. 129 Máš ocelové perutě a ocelový spár, a v dol jak ‘hledíš napnutě, máš v oku blesku žár. – Jen dál, jen dál, jen výš’ a výš’; hle lovce! – chraň se, chraň! Čím v letu výš’, tím bude spíš’ ti k smíchu jeho zbraň. A co to jásá po kraji, ty sokolíku můj? To tisícové dívají se vzhůru na let tvůj. Jen dál, jen dál, jen výš’ a výš’! ty’s naší síly vzor, a ty své mety doletíš, i každé bouři vzdor! Hoj, vzhůru, český sokole, až v bouřných mraků lem: ať s vichrem vidí v zápole tě celá česká zem! Jen dál, jen dál, jen výš’ a výš’, a střež nám prapor náš. – Tvá peruť mávej nahoře a dole naše páž! IV.
MUŽNÝM DUCHEM.
MUŽNÝM duchem vždy a stále, každým činem o krok dále, každým rázem křídla výš’, – 130 česká sílo! – plna vznětu, kdo v tvém chodu, kdo v tvém letu může tebe srazit níž’? Tam, kde srdce ku pochodu tluče píseň za svobodu, neochabne v boji páž; tam, kde ruka tiskne ruku, v nepřátelských bouří hluku neskloní se prapor náš. Naše tvrze nedobyty, naše štíty nerozbity, nezlomena naše zbraň! Česká sílo, jako skála kde’s tak celé věky stála, co je tvoje, dál si chraň! Mužným duchem vždy a stále, každým činem o krok dále, každým rázem křídel výš’; – český vzdore, blesk ni hromy tvoji šíji nepodlomí, dokud sám ji neskloníš!

STARÁ GARDA.
STARÁ garda? – tak se táží s úsměvem ti mladší v boji. Inu ano, na své stráži stará garda ještě stojí. 131 Jak se stalo, neví sice, ale je to pravda celá: už ji nějak u zbrojnice mladá chasa zapomněla. Stará garda! – šedé kníry, a tak dále... vždyť to víme; v prsou však kus staré víry, že, co naše, uhájíme! Od té pušky, na mou věru, bolí už ty staré kosti, nesli však ji s jitra k šeru v staré české poctivosti. A když v dálce v poplach bijí, zasrší jim jiskry z očí, schýlenou zas vypnou šíji a jak juni k předu kročí. Pravda, pravda, – dál by rádi, než už lze tou vrátkou nohou; – ale k šturmu jsou tu mladí, ti ať dokážou, co mohou. Stará garda, než se nadá, odejde z pod rodné střechy. Kéž jak ona, – garda mladá hájí dál ty naše Čechy! 132

ČESKÝM DĚTEM.
KDE hlahol zvučí mužných českých slov a druha druh po mravu otců zdraví, ať město kryje vás, neb chyše krov, Bůh žehnej vám, vy mladé české hlavy! Tak rostete jak našich luhů květ, jak mladé štěpy v naší ovocnici, jak mladí orli, než se dají v let, jak vlasti příští Boží bojovníci. Vás potřebuje naše rodná zem jak vláhy, slunce na úhoru vpadlém; jí sluncem buďte láskou v srdci svém, čel znojem vláhou, dělnou rukou rádlem. A bude-li kdy někdo vzít vám chtět, co posvěceno otcův mohylami, vlast uchraňte, jak uchránil ji děd a jako s ním, Bůh také bude s vámi!

NEJSME SAMI.
KDO to říká mezi námi, že jsme sami, sami, sami! Za volnost a právo v boji kde je člověk, s námi stojí. 133 Každý, koho pouta tíží, každý, na nějž pýcha shlíží, komu z úst kdo skývu bere, s námi stojí v bitvě šeré. Každý, kdo má srdce v těle, poctivost na mužném čele, záští jenom k násilníku, s námi stojí, padá v šiku. A kde lidskost prapor vztyčí, „Dolů s ním!“ ať křivda křičí, nechť si padá z ruky jedné, tisíc jiných zas jej zvedne. Kdo to říká, že jsme sami? Pravda, právo, Bůh je s námi! V celém světě bratry máme, – jen až si je zavoláme!

TAK ZLE NENÍ.
TAK zle není, jako bylo v mnohý zašlý čas, přečkali jsme mnohou psotu, přečkáme ji zas. Bušili jak v kovadlinu v naši tvrdou leb, vesele jim odpovídal husitský náš cep. 134 Stokráte nás zadupali, jako kroupy klas, stokráte jsme znovu vstali, a teď vstanem zas! Vstanem, jako poražený z prachu vstane muž: jenom otrok poslouchává, když kdo řekne: „Služ!“ A když hrozí pouty svými: „Teď poslouchej mne!“ muž s tou tváří ublácenou vzdorně řekne: „Ne!“

OD ČESKÝCH HOR.
OD českých hor slyš temně řinčet zbroj: to žene v českou zem se nepřátelský voj. – Teď v boj, teď v boj, teď v boj! Jak bouři vzdor se horský staví bor, teď za otčinu v boj! Viz oblohou jak rudý šlehnul žár: to jdou a s nimi smrt a okovy a zmar. – Teď v boj, teď v boj, teď v boj! Tu rodnou zem chtí roztrhat nám v cár – teď za otčinu v boj! 135 Do předních řad již každý na svou stráž: – ten svatý český kraj je dosud náš, je náš! Teď v boj, teď v boj, teď v boj! Kdo v žilách krev a v ňadrech srdce máš, teď za otčinu v boj! Za otcův prach, za volnost, řeč i chléb, za každou země píď, za každý klas i štěp teď v boj, teď v boj, teď v boj! Jen bezzemec svou podle sklání leb, teď za otčinu v boj! A kdo je muž, plať krví vlasti dluh; a lépe mrtev být, než okovů nést kruh. – Teď v boj, teď v boj, teď v boj! ne otroky, jen muže stvořil Bůh! V před! – za otčinu v boj.

BYLI JSME A BUDEM.
BYLI jsme a budem, jak jsme byli dosud, ranami a trudem nezlomí nás osud. 136 Přes vln burné vzteky na své české skále bili jsme se věky, bít se budem dále! Prapory jsou zdrány, krov je hříčkou hromu, přec jen zbudem pány my ve vlastním domu. Ať se moře pění v krve proudu rudém, vzdorni, nezlomeni, byli jsme a budem!

MLADÉ CHASE.
NAŠI staří odcházejí, druh za druhem padá, – vzhůru, naše mladá chaso, teď je na vás řada! Staří musí umírati, mladí musí žíti, není času na truchlení, kde se nutno bíti! Polnice kdy zahlaholí, bubny v útok víří, tam, kde jeden starý padne, vyskočte zaň čtyři! 137 Naši staří odcházejí do andělských kůrů, slyšíte, jak z dálky velí: Mladá chaso, vzhůru! – K předu, k předu, jménem Páně bez bázně a stále! jen ten starý český prapor neste o kus dále!

HOJ, VY NAŠI PÁNI ŠLECHTICI
HOJ, vy naši páni šlechtici, vy jste české země dědici, vy a naše rody neznámé, kdy pak my si ruce podáme! – Hoj, vy naši páni zemani, mlékem, krví českou chovaní, kdy pak vy to přece poznáte, že k té zemi srdce nemáte! Hoj, vy naši páni vladyci s českým štítem, českou přilbicí, s českou slávou starém na hrotu, – v srdcích jen tu chladnou cizotu! Hoj, vy naši páni vojvodi, kdy se z vás to komu přihodí, v minulost by paměť obracel, zač váš rod kdy s naším krvácel? 138 Hoj, vy naši páni Iechové, v hrobkách vašich leží Čechové, ale vy už vlasti neznáte; – kdy pak zas jí ruku podáte?

KOVÁŘ.
STŮJ pevně při práci a kuj a kuj, kováři zasmušilý, lide můj! nechť na čele pot rmutný: ať temný úder tvého kladiva obřího srdce tlukem zaznívá v ten kraj až k smrti smutný! V svém chmurném klidu, před bouří jak bor, v své silné duši nepoddajný vzdor, buš do tvrdého kovu, jejž dal ti osud, když ti domov bral, bys pancíř zas a meč si ukoval neb kletbu otrokovu. Jen kuj! – Ať slyšet kladivo tvé hřmít! V tvou dílnu na sta let už nepad’ svit, ni na tvé rodné pláně, jen ten, jenž z ocele ti srší v líc a v němž, jak buší pěsť, duch nezří nic než zbraně, zbraně, zbraně! 139

MODLITBA DĚLNICKÁ.
VŠEHO světla zdroji živý, od věků a na vše časy velký, silný, spravedlivý Bože, uslyš naše hlasy! Ty, jenž luhy oděl’s květem, žehnáš zrnu v země lůnu, skloň se k nám, svým slabým dětem u podnoží Tvého trůnu. Paprsk záře nesmrtelné sešli v naše sudby tmavé, žehnej každé ruce dělné, žehnej každé práci pravé. Nechcem křivdy, chcem být čisti, z práce jen ať chléb nám vzrostá, v potu chcem svou skývu jísti, jenom ať je slzí prostá! Tam, kde chléb náš nuzně sytí, tam, kde krby naše chladné, radost, úsměv, krása žití dej, ať také na nás padne! Velcí, hrdí toho světa jako my jsou děti hlíny, poroba je Tobě kletá, nechtěl’s robů – chtěl’s mít syny! 140 Ty jdeš září, my jdem nocí; volajících v těžké době nezůstavíš bez pomoci, z propasti je zvedneš k Sobě. Z krve naší, slz a znoje staví se dnes modlám chrámy; jeden blesk a slovo Tvoje, – a Ty budeš dlít v nich s námi! Ty, zdroj lásky, u Tvých nohou my, Tvé dítky, všichni s všemi, Ty, Bůh jeden nad oblohou, a my bratři na té zemi!

NAD RAKVÍ BOJOVNÍKA.
K věčnému odpočinku po těžkém denním znoji k Svých věrných zástupům tě volá žití Pán, sbor Jeho andělů kde v stkvoucí slávě stojí, a ten, kdo skončil boj, jest palmou uvítán. – Zde anděl jediný se k tobě sklání a sněžná křídla pne tam k výšinám, nad ztichlým srdcem tvým, nad bledou skrání: to anděl pokoje, to anděl míru sám. Tvé dílo dokonáno, tvůj den se v soumrak schýlil a rosa bohatá, hle, padá na tvůj luh, to hořké slzy těch, jež ty jsi v boji sílil, jak schladlou ruku tvou už posléz tiskne druh; 141 a jak tu stojí v umlknutí tklivém, tak mnohý šeptá: Již se neprobuď! Mír těm, kdo spí po boji spravedlivém; náš bojovníku, navždy s bohem buď! Však vůlí Hospodina, jenž dechem žití vládne, v prach tělo obrací a tělem činí prach, co v tebe vdechnul sám, do trouchně neupadne, a zářit bude dál tvých činů stkvoucí nach. Neztichlo navždy silné srdce tvoje, ač nad tebou se zavřel žití vír; – dál jeho tep znít bude v naše boje. – Však tvůj buď mír, už věčný, svatý mír!

BRATŘI, DÁLE!
PEVNĚ, pevně, bratři, dále, v blesku, hromu, svitu hvězd k volnosti, kam volá stále povinnost a vlast i čest! Proti nám a z každé strany ať se žene vrahů val, na ránu jak prší rány, hromem zazní české: Dál! Dále, dále, vždyť jsme k boji, kde tak mnohý rek už pad’, vždycky zas tu českou zbroji dovedli si ukovat. Však ta cizí zpupná chasa není z dubů, ani skal, však jsou také z krve, z masa; – čeští hoši, přes ně dál! 142 Pevně, pevně, bratři, k předu, kdo je pravý český muž; a kdo sketa v našem středu, jdi a cizím pánům služ! Kdo však věrným českým synem, hlavu vzhůru, děd jak stál, a když v svatém boji zhynem, naše děti půjdou dál!

ZDRAVICE.
BUĎ zdráv, kdo věrný vlasti syn, v zlu, dobru při ní stojí a miluje ji ze hlubin i ve štěstí i v boji; kdo doufanliv a mužný jest, když po všem zdá se veta, a komu český krov a čest jsou nad poklady světa! Buď zdráv, kdo celým před světem je hrd na české jméno, ač muž, se stane dítětem, když láskou vysloveno; však brání ostřím čepele ji před každým a všady, – a jest mu jizva na čele pak nad královské řády! Buď zdráv, kdo sněhy na hlavě, má v prsou oheň juna a komu v stáří jásavě zní mladých zlatá struna. – 143 A zdráv buď jun, když hlaholí mu k boji pověst dávná. – A těm, kdo padli na poli, buď na vždy paměť slavná!

ZAS JEDNOU SVOJI. 1897.
ZAS jednou při sobě, zas jednou svoji! co poklid rozdvojil, zlá bouře pojí; přec jenom našli jsme v jednom se pluku – a zas tak bratrsky tisknem si ruku. Ti, kterým na hlavy sníh už se klade, ti, jimž plá nadšení na tváři mladé, kde kteří pracují, myslí a cítí, ve výhni křivdy v jeden kov sliti! Pod jedním praporem! – bez všeho hesla, jakoby vichřice nás k němu snesla; – a jak to kladivo do kovu buší, tep jeden v srdcích, jeden žár v duši. Pod zdraným praporem zmlklého lidu, co časy přinesou čekáme v klidu. – „Svou vlast si ochraňte!“ z hrobů to duní. Vy, mrtví, ztište se! – Stojíme u ní! 144

JSME K BOJI ODSOUZENI.
JSME k boji odsouzeni! nuž, budem dál se rvát, – jak osudem to dáno, tak nutno už to brát; jak osudem to psáno, tak nutno už to číst – co na tom, víc či méně že zas o černý list! Jsme k boji odsouzeni, však ne, kde pot a krev na naši tekly líchu, jen sbírat zrno z plev; a pohozenou skývu jen jísti hezky tich, a co je právo všude, by u nás bylo hřích. Co na tom, dnes kdo seje, co na tom, dnes kdo žnec, ta naše česká půda je naše, naše přec! Stát v boji o věk déle, to je už jeden plat; – náš prapor klesne k zemi jen s tím, kdo na ni pad’. Jen vzhůru, vzhůru, vzhůru! a každý ve svou zbraň! kde hrdé české srdce, kde hrdá česká dlaň. 145 Sic domluvila děla a zlomen byl náš cep, však tvrdá ruka zbyla a vzdorná česká leb. A právo zbude právem a lstí zůstane lest, kde vroucí láska v srdci a na čele kde čest. Svou láskou vlasti štítem a prací její hrad: – tak věky jsme tu stáli, tak dál tu budem stát!

KOLEDA. 1897.
DĚŤÁTKO se narodilo v Betlémě, slyšeli jsou brzo o tom v Jerusalémě; ani neslyšeli, jako uviděli; neb ta hvězda v noci svítila tak tajemně. Kdo to spatřil z všeho lidu prostého, každý řekl: „To je něco divného: do té tmavé noci, hvězda také moci!“ celá zem se vyjasnila jako za dne bílého. Zaplesali ku Betlému hledíce. – Ale král Herodes rozhněval se velice; řek’: „Ta hvězda se mi nezdá, – totě zrovna jako lidu toho dennice!“ 146 V tom tu přišli od východu Mágové. „Ano,“ řekli, „ba už je to takové: dítě chudé Bohem bude, budou se mu klanět všichni světa králové.“ Herodes král zblednul na svém prestole, všemu svému vojsku káže do pole; jízdní, pěší hurtem spěší do Betléma města pobit každé pachole. Panna Marja k jeslím zrovna přiklekla, ale náhle velice se ulekla; stál tu anděl boží při chudičkém loži: – „Prchni s Jezulátkem!“ – A tak do Egypta utekla. Došla o tom brzo zpráva Heroda; řekl: „Dítě tesařovo, – jakáž nehoda! Hůře ale,“ praví dále, „že s ním zbyla živa lidu toho svoboda.“ Přistoupili mudrci a hadači: „Jen se nad tím, králi, rmoutit neráči; až se opět vrátí, můžeš křižovati, když ji ubit tvoji žoldnéři dnes nestačí.“ Herodes jen chmurně řekl: „Tak a ne“ – Na Golgotách věků vidí břevno tesané. – „Věřte slovu, – znov a znovu na kříž vbita, sama zas vždy z mrtvých povstane!“ 147

PÍSEŇ JARNÍ.
PŘILÉTLO jaro na český luh, vyletěl skřivan a vzletěl náš duch. Ó s jara, s jara ta peruť jará ať letí v modrojas nad parnatý vzduch! Dlouho ta zima tížila nás, na čele chmury, na srdci mráz; – teď vzhůru, vzhůru! prolomí kůru, co žije, co jásá, co zvítězí v nás. Zlatého slunka svobody svit v každé se tepně cítíme chvít, a když se chmouří na jarní bouři, jak šiky borů hrom slyšíme znít. Dub vedle dubu a ve sněti snět, muž podle muže nechme ji hřmět! v tom blesků bití se řine k žití, co v duši silno, a vypučí v květ. Však stopy nezbude po mracích těch a jaro bude nám ve větvích všech tak volně vláti, – štěstí se vrátí do našich starých a nezborných Čech! 148

SVATÝ VÁCLAVE!
SVATÝ Václave, české kníže, slyš! hlasy k tobě pozvedáme v nadhvězdnatou říš’. Tisíc tomu let, co’s byl kníže náš, tobě byla řada věků jako noční stráž. Ale přes tvou zem za těch tisíc let vln jak mořem převalilo všelikých se běd. Ale ty’s je znal, při svém lidu stál, ty’s té země nezapomněl, již jsi miloval. V tísni duše své, v číše hořkostech jméno tvé za útočiště měla na svých rtech. V stkvoucím brnění slávou zářící, v čele vojsk jel’s na své brůně s černou orlicí. 149 Svatý Václave, volá tě tvůj lid: vrať své zemi požehnání, vrať svým dětem klid! Vnucen-li však boj, v záři krvavé bitvy veď, jak’s dědy vodil, svatý Václave!

MODLITBA.
BOŽE velký, Bože všech, Ty, jenž po svých národech v slunci míru, v třesku zbraní vážíš zmar i požehnání, uslyš také lid svůj z Čech! Jak nás bili, Ty’s to zřel, že jsme vstali, Ty’s to chtěl! nechcem žádných divů více, sami setřem hanu s líce, sami setřem prach si s čel. Volným býval kdys Tvůj lid, bude zas, když bude chtít! Spoj ho láskou s jeho hrudou, naše ruce síti budou, naše děti budou žít. 150 Ty jen rámě naše tuž, dej, ať každý v svém je muž; sil nás v boji, žehnej píli, buď nám štít a v těžké chvíli všechny věrné Čechy sdruž! 151

VĚNOVÁNÍ.
MATIČKÁM vašim, vy milé děti, matičkám vašim i matce své ze srdce zpěvák písně ty světí veselé, vážné i dovádivé. Za každou noc, již u vás kdy bděly, za každý v bázni tajený dech, za první krůček, při němž se chvěly, za první slůvko na vašich rtech. Za každý úsměv, slzu a vrásku, za steré polibky, – a natisíckrát za všechnu péči a nezměrnou lásku, již může na světě matka jen dát! Matiček vašich i matky vlastní zpěvák si vzpomíná i vlhne mu líc. Mějte je rády a buďte šťastny! – matka si za vše – nepřeje víc. [155]

ZVONY A ZVONKY.
JAK pohádkových zvonků rej vám radost v srdci zvuč a hrej! Jak zvonky kvetou podle cest, ať květů pln váš život jest. Jak zvonů slavný hlas, – váš duch spěj k vysokostem, kde dlí Bůh. Jak hodin zvuk, ať’s bohat, prost, tě volej práce, povinnost! A vzhůru vždy! – když v bouřnou noc zvon vlasti zazní: „Na pomoc!“

PALEČEK.
Z VŠECH reků malý Paleček byl nejšvarnější holeček. List růžový za peřinku mu daly víly do vínku. Měl z broučích krovek přílbičku a škorně z polních střevíčků. A z pestrých křídel motýla mu matka pláštík ušila. 156 Měl kamizolku brněnou a za meč trávku zelenou. Tou proklál každou obludu, ač kryl se miskou žaludu: neb oči jak dvě orlata, a srdéčko měl ze zlata.

OKÁČ.
JÁ jsem děvče okaté, šatečky mám strakaté, vypadám v nich celičká jak ta lesní pěnička. Já jsem děvče okaté, tvářičky mám buclaté, na nich jako růže květ, a mne těší celý svět!

JARO.
JARO přišlo do kraje, děcko laškovité, v očích mělo fialky, v líčkách šotky skryté. 157 Kučeravé kadeře zářily jak slunce, rosu jako démanty mělo na korunce. Na ramenech motýlí křídla dvě se třpytí, roucho světle zelené v rybníku jak sítí. Kolem roucha z šípkových poupat mělo pásek, nad ním, zrovna u srdce, zpíval sedmihlásek.

TRPASLÍK.
CHYTLI páni trpaslíka, schovali ho do žejdlíka. Když ho k soudu vyndat chtěli, nalézti ho neuměli. Tak byl drobný, tak byl malý. Nenašli ho. – Ti si dali! 158

MÁJ.
MÁJ, máj, máj, na housličky hraj! Každý ptáček hnízdo staví, černý, modrý, popelavý, jest jich plný háj. Hej, hej, hej, hřej, slunéčko, hřej! Mušky budou tancovati, komár bude také hráti, roháč vedle něj. Brum, brum brum, to je shon a šum! Kdo má nerad hudbu muší, ať si zacpe obě uši, ať si zavře dům. Čik, čik, čik! Co to za povyk? To ta vlaštovička milá s jarem se k nám navrátila, vrabci strhli křik. Tluk, tluk, tluk, slyš křepelku z luk! Na noc k lesům letí vrána; písnička je dozpívána – a teď ani muk! 159

LESNÍ STUDÁNKA.
ZNÁM křišťálovou studánku, kde nejhlubší je les, tam roste tmavé kapradí a vůkol rudý vřes. Tam ptáci, laně chodí pít pod javorový kmen, ti ptáci za dne bílého, ty laně v noci jen. Když usnou lesy hluboké a kolem ticho jest, a nebesa i studánka jsou plny zlatých hvězd.

LILIE.
KVĚT liliový vyrůstá na přímém, vysokém stonku a zlatostkvoucí srdéčko má v krásném, bělostném zvonku. Ó, kdo má srdce ze zlata a nevinnost lilie v květu, ten může v tvář se podívat vždy přímo celému světu! 160

RUČKY.
VY mé bílé ručičky, jak jste vy tak maličky, a co vy se narobíte za den boží celičký! Hráte si jak přátelé, pracujete vesele, matičku si obejmete, když vám večer ustele. A když tiše, zlehýčka spaní padá na víčka, k sobě vy se přitulíte k hrdličce jak hrdlička.

PŘED SPANÍM.
UŽ vyšel bílý měsíček a ztichla celá zem, a na tisíce hvězdiček hle, bdí nad jejím snem. A já jdu nyní spáti též tak šťastně, vesele – a celou noc mne ochraňtež, vy, boží andělé! 161

PROBUZENÍ.
JÁ už se zbudila, zdali pak víte? Vy, moje matičko, vy ještě spíte. Ptačátko malé v slunečné záři zpívá a skáče vám na polštáři! Ty vaše oči nechtí se dívat, nechtí se otevřít, – musím je zlíbat!

LESNÍ ZVONKY.
Ó zvonky, zvonky, zvonky, ty modré zvonečky! ty ve dne nezazvoní květnými srdéčky. Leč v noci, v noci, v noci, když měsíčný je svit, tu vil svatební průvod vyjíždí na pažit. Na křišťálových vozech, zlatými kolečky; tu zvoní, zvoní, zvoní ty lesní zvonečky. 162

HOUSÁTKA.
ZELENÁ, zelená travička, sešla studená rosička; jarní slunko zlatou nití vyšívá na lukách kvítí, housátka se v trávě svítí jako zlatá klubíčka.

HUSOPASKA.
HUSY, husy, běloučké husičky, husy, husy, bílé husy! Rády a nerady musíte do řady, ta ze všech nejhezčí napřed musí! Husy, husy, běloučké husičky, husy, husy, bílé husy! Ta jedna kleveta, co pořád štěbetá, když se nic nepase, hladu zkusí. 163 Husy, husy, běloučké husičky, husy, husy, bílé husy! Až sejde travička, dáte mi peříčka, v zimě se zahřeju, podřímnu si!

CHUDÝ PSÍK.
NENÍ psíka nad chudého, dostane cos od každého, někde kůrku, jinde bití, všude sám co sobě chytí. Není nad chudého psíka, nehoněn-li, neutíká, pořád je na zdravém vzduchu, neprší-li, leží v suchu. Nad chudého psíka není, má-li choutku na pečeni, po hlávkách se proskakuje, komáry si přikusuje. 164

ZPĚVÁCI.
OD rána do šera, celý den boží zpívají ptáčata v poli a hloží. Pěnkavy v zahradě, kosové v lese, skřivánek písničku k nebi až nese. Písnička, perlička na poslouchání, ti malí zpěváci nic nechtí za ni. Dokud jim prostírá slunéčko léta, za ni by nevzali poklady světa. Ale až na zimu, v sněhu a mrazu, dáme jim dukátků nového rázu: Žitečka, zrnéčka pšenky jak zlato, budou zas na jaře zpívati za to. 165

HODNÉ DĚTI.
TAK hodných dětí už nebude, svět světem co bude státi, jak Frantík, Tonda, Prokop, Vít, když na vsi začnou si hráti! Tak hodných děti už nebude, jak Nána, Mařka a Cíla; jen honem, honem, matičko, bych mezi nimi už byla! –

KOMEDIE.
TRUBKY troubí, buben bije, večer bude komedie! na bidlech a na provaze zrovna, jak to hrajou v Praze. S medvědem a vlkodlaky, s opicemi, hady, draky, s paňácou a jeho tátou, s královničkou celou zlatou. Takové jste jaktěživi neviděli u nás divy; – komediant starý tuhle všecko má to v jedné truhle! 166 Nesejde mu na diváku, – každému dá po zlaťáku, kdo to víko truhly zvedne, a to vše tam spatří – ve dne. Ale až jen večer bude, vytáhne to všecko všude! A kdo se chce podívati, za vše jenom krejcar platí!

VRANÍK.
MŮJ koníček vraný jako malovaný. hopsa, hejsa, hej! nožky pěkné zdvíhá, ušima si stříhá, hopsa, hejsa, hej! Dlouhá černá hříva po větru mu splývá, hopsa, hejsa, hej! – podkovky mu zvoní, jiskra jiskru honí, hopsa, hejsa, hej! Můj koníčku vraný, jako malovaný, hopsa, hejsa, hej! až tě osedláme, kam se podíváme? hopsa, hejsa, hej! 167 Rozjedem se v poli přes hory a doly, hopsa, hejsa, hej! rozjedem se letem široširým světem, hopsa, hejsa, hej! Žeť se rozjedeme, kam se rozjet chceme, hopsa, hejsa, hej! – Tak, můj vraný koni! Ať si nás kdo honí, hopsa, hejsa, hej!

HRDINA.
MALÝ Válek, peciválek, husího se pírka zalek’. Kde co po tmě zašustilo, celého jej postrašilo. Kočku slyšet, myšku v noci, byl by upad’ do nemoci. – 168 A to já jsem jiný chlapec, nezalezám nikdy za pec. Do komory, milý brachu, jdu i po tmě beze strachu. Pro hrušky a pro jablíčka; – kdo chce strašit, ať si vyčká. I když kočce oči svítí, člověk musí mužem býti!

RUDOVOUSEK.
NÁŠ kocourek, rudovousek, vyvedl nám pěkný kousek, ano, vyved’ kus! Náš kocourek, rudovousek, nesněd’ nám jen husy kousek, on sněd’ celou hus! Náš kocourek rozmrzelý sněd’ jen husu, nechal zelí, to mu bylo mdlé; 169 když jsme se to dozvěděli, náš kocourek, vždycky bdělý, věděl, že je zle. Věděl, že je nebezpečí, že as husa byla něčí, a on, nezván, host. Hned pomyslil na zaječí, na cestu však mezi řečí poslední vzal kost.

PYŠNÝ MACEK.
MACEK lezl ze vrátek, roztrhal si kabátek, máma mu ho vyspravila, chodil zas jak ve svátek. Macek, macek ušatý kožich má až na paty, pyšně sobě vykračuje mezi všemi koťaty. Macku, macku, macíčku, vzhůru nosíš hlavičku, – však by ty jsi jinak chodil, kdybys neměl mamičku! 170

ČÁPI.
ČÁPI mají dlouhé nohy a to se jim hodí, aspoň sobě na močálech šaty neubrodí. A kdyby až ubrodili, spraví se to lehce, švadlena a švec a krejčí pranic od nich nechce. Však by čápi pro čapata také už to dali, ale v blátech na močálech kdež pak by co vzali!

ŠTĚDRÁ MADLA.
MADLENKA, Madlena, dobrota vtělená, vzor všem dětem! Srdce vám rozdělí – až někdy v neděli! – s celým světem. Ze srdce dobrého každému od všeho dá, co zbude: papír pro koťata a stará záplata pro psy chudé. 171 Pro lidi, pro zvíře mísy a talíře neodstaví; sní jen ty koláče – nejde to jináče, – všem na zdraví! Když Madle dobře je, i rybě dopřeje na louce vzduch. Kočky jí mňoukají, psi na ni štěkají: „Zaplať Pán Bůh!“

SMÍŠEK.
HEJ, mik, mik! Hej, mik, mik! do mouky spad’ kominík! Měl co dělat na komíně, propad’ střechou, už byl v mlýně; – to byl smích a to byl křik! Hejsazi! Hejsazi! však si kytli nezkazí; toho věru nenadál se! Nejvíc bílý prášek smál se a pad’ při tom do sazí. 172

HOST.
CO se děje, co se děje? – Pes nám štěká na zloděje! Ale zázrak nad zázraky, zloděj na psa štěká taky! Nebyl zloděj: – bez oběda přiběh’ k nám pes od souseda; byli s naším kamarádi, měli se prý tuze rádi. Hosta nutno uctít přece; – náš proň ukrad’ slípku s pece: ale že tak pěkně voní, raděj’ sám se pustil do ní. Tak si vjeli bez ostychu kamarádsky do kožichu, poprali se jako lití! – Byli za to oba biti.

ZVONILI, ZVONILI.
ZVONILI, zvonili na zvoneček, lidé se sbíhali na kopeček jak na koni: „Kdo to zvoní?“ Zvonil to maličký mraveneček. 173 „Ty jeden ošklivý mravenečku, co že ty dělat máš u zvonečku? Běž si domů, hleď si svého, nezvoň a nežaluj na každého!“

HOLOUBCI.
VŽDYCKY mi, matičko, říkáváte, že mne jak holoubka vychováte; holoubci broukají bez ustání a já si zabrouknout nesmím ani. „Mám-Ii tě za svou mít holubičku, nesmíš ty broukávat na matičku; holoubci také tak nebroukají, vždy na ni vesele zavrkají.“

STRAŠIDLO.
POVÍDAJÍ naši, na půdě že straší; než tam jablek bylo, to tam nestrašilo. 174 A to je teď pěkné! ono se to řekne, strašidla se nebát, když tě metlou sekne! Pravdu mají naši? počkám k Mikuláši; teď už dočkáme se, on jablíčka snese!

SILÁK.
NA světě siláka není, jak Véna, – on se vám prokopal do kupky sena! V létě se prokopal, sedí tam podnes; nemůže na vítr, on by ho odnes’.

ULEKANÁ NÁNA.
SPADLA moucha do komína, to vám byla rána! v kamnech právě topit chtěla ulekaná Nána. 175 Jak tu ránu uslyšela, vzkřikla: „Už je amen!“ Kde se vzala, tu se vzala, muška lezla z kamen. ,To jsem ráda,’ řekla Nána, ,že jsem neutekla!’ – „To jsem ráda,“ – řekla muška, „že’s mne neupekla!“

SÁNĚ.
COŽ by bylo o koně, jenom tak mít sáně! dva by se k nim zapřáhli, jeden by sed’ na ně. Ba, že koně neletí v skoku ani běhu, jak to naše spřežení po navátém sněhu! Bylo by to výskání, bylo by to nářku, – až bychom tak do sněhu zvrhli naši Mařku! 176

FIALKA A VLČÍ MÁK.
FIALKA roste v křoví a v hloží podle cest a vichr únorový ji nechá růst a kvést. A vlčí mák pln pýchy nad role vznáší květ; a první větřík s líchy jej roznes’ v širý svět.

LUARD A BROK.
LUARD byl psík a Brok byl pes; na honbu spolu vyšli dnes, zajíc jim hnedle vyběh’ kdes. Zajíček napřed cupy, cup, psi v patách za ním dupy, dup; na trní nechal zajíc chlup. Luard byl s Brokem kamarád, však o chlup se začli spolu rvát. Zajíček utek’; – ten byl rád! 177

SYSEL A LIŠKA.
POZVAL sysel lišku na hostinu, uvařil jí proso, hrachovinu. Na hrášku si liška pochutnala, ale za to proso děkovala. Teprv pod večerem, kdy šla domů. snědla zrnko prosa, sysla k tomu.

VRABČÍ SOUD.
BA, to bylo povyku, švidrání a sváru: čížek zrnko makové zob’ u pivovaru! Čížek, malý ničema, to je tak ten pravý! v celé obci vrabčácké kazí dobré mravy. 178 Dopadli ho na hruši, vytáhli ho k soudu, – Čížku, číži, teď se třes, třes na každém oudu! Začali to kázáním, nedělali dlouze: ráno krad’ a k poledni visel na motouze. Tak to patří zloději vždy po vrabčím řádu! Na večeři sletli si v pivovaře k sladu.

KOCOUR A PES.
KOCOUR krásné vousy měl, pes mu je až záviděl; v jednom domě spolu žili, od mladosti druhy byli, jenom když si kroutil knír, hleděl kocour jako výr. Hněvně trochu, pyšně víc: „Milý brachu, nemáš nic! A přec nevážíš si dosti mojí vzácné společnosti; – jen s mým knírem, – to se vtip, pochodil bys v světě líp.“ 179 Přišel požár; – blaženě ležel kocour na seně, až mu oheň kůži sžehnul; pes už dávno na dvůr vběhnul. Děl, když kocoura tam stih’: „Ty’s měl knír, – a já měl čich!“

OSEL.
OSEL začal smůlu míti a měl už ji na věky; – šel si na led zatančiti a spad’ rovnou do řeky. Do luk vběh’ o senosečí, tam to aspoň neklouže; – hupky, hupky přes tři kupky, – a pad’ rovnou do louže.

PAŠÍKOVA SLÁVA.
KDYŽ byl pašík malé sele, neměl v světě nepřítele. Ze dvora mu snesli všecko, chovali ho jako děcko. A čím větší byl a větší, dělali s ním více řečí. 180 Když byl těžký na dva centy, dělali mu komplimenty. A když stloustnul ještě více, dělali z něj jitrnice.

JEŽEK.
KDO z vás viděl pana ježka? je to ježek ježatý; moudrá řeč s ním věru těžká, je tak mrzut, upjatý. I když slunko do kožichu vesele mu zasvítí, zakoulí se bez ostychu, nechce na ně patřiti. Co pak je mu ježatému světa vděk a lahoda? pohlaďte ho, mluvte k němu, on vás ještě pobodá. Nejraději ve svém šeru nikoho by neviděl. – Mrzout být jak ty, – to věru, ježku, bych se zastyděl! 181

KOLÁČ A KNIHA.
KOLÁČ mluví: „Když jsi koláč sněd’, už nemáš nic; když jsi knihu čet’, jsi moudrým víc. Když jsi koláč sněd’, zas druhý chceš; dělej, holečku, to s knihou též.“ Kniha mluví: Když jsi knihu čet’. cos čet’, se taž; když jsi koláč sněd’, žes jed’, si važ. Když jsi koláč sněd’, když hlad, beř víc; nežli knihu zlou, radš nečti nic.

OSEL A VŮL.
NAPSAL osel kdys přeučený spis, bez práce jak možno žíti všem u plných mis. 182 Vůl to zvěděl hned, do křesla si seď a tu knihu přeučenou jenom čet’ a čet’. A když přestal číst, chtělo se mu jíst, byl by dal za otep sena knihy každý list. Osel, chytrý druh, kde byl teď; ví bůh! vůl jej nechal oslem býti a táh’ dál svůj pluh.

ZAJÍC A ROHÁČ.
SEDĚL zajíc v křoví, smál se roháčovi: „Jak o nohách šesti umíš slavně – lézti! Máš sic křídla taky, ale závoď s ptáky. A pak, na mou kuši, kde pak ty máš uši?“ Řekl roháč: „Ouha! řeč tvá je tak dlouhá 183 jak tvé uši, brachu. – Za to nemám strachu! Jak jen trávka hne se, duše se ti třese. Do staletých dubů klubu se a klubu. Ty máš rychlé nohy – a já mám své rohy!

MOUCHA.
SEDLY mouchy v loubí stínu, tři, pod jednu pavučinu. Pro tři že je místa málo, všechněm třem se mouchám zdálo. Jedna dí: „Jsem mušák starý, mně zde místo patří, – vari!“ Druhá dí: „Jsem velká dáma, já tu budu sedět sama.“ Třetí praví : „Bloudi oba! Mladým patří naše doba.“ Mezi tím, co spor se vede, pavouk vůkol sítě přede. A než konec byl té vádě, všechny tři sněd’ po parádě. 184

SLAVÍK A VRABCI.
PODVEČEREM slavík zapěl v sadu, hned se vrabci slétli na poradu. „S tím slavičím zpěvem to jsou čáry! Umíme to také: Čimčarari!“ Čimčarali vrabci, sil co měli, žeť slavičí píseň překřičeli. Ale on pěl dále nočním stínem. Vrabci dávno spali za komínem.

NOHY.
NA jedné noze husa stává a čtyřmi krávy jdou, pes hravě o třech pobíhává a člověk dost má dvou. 185 A ryba nohy nemá žádné a brouk má nožek šest; – a každý z nás tak někdy padne však zase vstát, – je čest!

CVRČEK.
KDO to zpívá na té mezi, až to polem hlaholí? A pan zpěvák, kdež pak vězí, zeptat-li se dovolí? – „Zeptání je dovoleno, za to se nic neplatí, víc-li má být poslouženo, račte sami hledati. Pod lupínkem, v stínu květů mám svůj hezký budníček drobný, malý, že by se tu neprovlék’ váš malíček. Slunéčko když svitne polem, vyjdu sobě ze vrátek, a jak se co šustne kolem, hup! – jen domů nazpátek! Lidé o mně slýchající zvou mne cvrčkem ošklivým, a kdybych měl pravdu říci, ani se jim nedivím. 186 Pán Bůh stvořil polní kvítí, motýlů pel zářivý, a když chtěl už cvrčky míti, já jsem cvrček poctivý! Hezký nejsem jako panic, jak tu sedím u domu, ale nejsem dlužen za nic, nezávidím nikomu. V bezpečí a beze škůdce za vedra i za chládku sedím ve své vlastní budce, dbám si svého pořádku. Spokojen se na svět dívám, živ od svého zrnečka, rolníkovi k práci zpívám z veselého srdéčka.