SVÉ ŽENĚ.

Josef Václav Sládek

SVÉ ŽENĚ.
I.
ŠLA jsi za mnou krok co krok jako za tím, kříž kdo nese, pod ním klesá a se třese, šla jsi za mnou rok co rok. Mnohá rána, mnohý šleh, mně jenž platil, v tvou pad’ líci a kde vzkřik’ můj ret se chvící, z tvých nevyšel ani vzdech. 265 Kde jsem zoufal, klesal již, kde se moje noha smekla, než jsem padl, ty jsi klekla, na plece mou vzala tíž. – Oba prach! – já hleděl v zem, prach, jenž znov’ se k prachu hlásí; a ty vzhůru hleděla jsi, silna v tom, co božské v něm. II.
CHCI lásku tvou, chci tebou žít tak čistší, lepší, nežli jsem, chci, abys měla v duši klid, jejž sám necítím v srdci svém. Do žití vln, jak bouřně jdou, buď láska tvá ti pevný člun a mně kde vše je záhadou, buď světlem ti do temných run. A tam neb tam pluj naposled, buď šťastna aspoň ve svých snech a mne, – ať život plný běd, s ním smířil úsměv na tvých rtech. 266 III.
TY’S drahokamů neměla, jež v obdiv nosí, však měla’s perel na tisíc, to perel z rosy. Kol šíje jsem jich navěsil i kol tvých skrání, – ty’s brala každou jedinou tak bez reptání. A hlavu svou jak chýlila jsi k srdci mému, mně byla’s jako světice v slz diademu. IV.
TVŮJ úsměv každou ránu zhojí: jest můj! Ty’s při mně stála v každém boji; dál stůj. – Svou věrnou ruku v mdloby chvíli mi dej; a klid, až hlava má se schýlí, mi přej. 267

Básně v knize Spisy básnické 2: