SVÉ MATCE.

SVÉ MATCE.
I.
TAK prostě jít a zbožně žitím, jak ty jsi šla, to ve všem vše, a tišinou a vlnobitím mír hledat, nalézt v duši své. A nepřemýšlet, jak co bude, jen trpělivě brát, co jest, a s úsměvem a těchou všude pomáhat jiným kříž svůj nést. Svou povinnost vždy najít ráno a plniti ji celým dnem a večer, vše když dokonáno, zrak zavřít smírným, tichým snem. II.
UŽ byla’s jak ta borovice, již prosincový pokryl sníh, tak nachýlena od vichřice a třesoucí se ve větvích. [231] Leč tvojí duše ve hlubinu zmar nedosáhnul, ani čas, jak studánky kdes v lesním klínu se netkne vichr ani mráz. Ať padá sníh a vichr ječí a listí rve a mrazí květ, – studánka čistá, – a jen větší kus nebe v ní je uvidět. III.
NA svého dětství obraz živý teď, matko, vzpomínám, té každé černé chleba skývy, již krájela jsi nám. Jak z mlatu k nám jsi odbíhala, kde ubyl jeden cep; ty’s každé zrnko sila, žala a mísila z něj chléb. Tak stála jsi tu usmívavá a pravila jsi než: „Nám boží ruka požehnává, vám, děti, žehnej též!“ Ba že se role nezastkvěla tak rosou v letní čas, co skráplo jí tam s tvého čela, než chlebem byl ten klas. 232 IV.
NEŽ slunko vyšlo nad horu, ty’s byla na nohou a nesložila ruce v klín, co jen šlo oblohou. A na večer když do rosy zasvitlo z červánků, ty’s do polí šla poslechnout si píseň skřivánků. V.
AČ bys byla v okamžení dala ráda za mne žití, hořký kalich utrpení nemohla’s mi, matko, vzíti. Kéž bych však, když bolest raní, jako ty moh’ žitím spěti: čím stih’ Bůh, nést bez reptání a čím lidé, – odpouštěti. VI.
CO moudrost lidská od počátku i dnes co hledá věda mdlá, to’s, matko, ty ve světa zmatku svou prostou vírou nalezla. 233 Kam pochybovač nestih’ v muce nad úhor žití vypráhlý, tam v modlitbách tvé spjaté ruce v své důvěrnosti dosáhly. Co taje žití tobě byly? v svém srdci lásku, dobrotu, zde všecko nést jsi našla síly a víc-li třeba k životu? Mír v duši, prachu žití čista, když skončil den tvůj poslední, ty’s tichá šla, v své víře jista, že z noci té se rozední. VII.
TĚŠILO tě žití, jeho ruch a jas, tam, kde jiný zoufal, sílu nalezla’s. Těšilo tě slunce, v sadu květů běl, slyšela’s v něm ráda ptáče, bzukot včel. Těšili tě lidé, srdce, kde byl vznět, i srdečná kniha do posledních let. 234 Ráda měla’s všechno, i ten žití stesk, do něhož ti zářil smíru plný lesk. Brala jsi to všechno, jak to může být, a teď vím, že v hrobě ráda máš svůj klid. VIII.
UČILA’S mne se modlit po prvním dětském slovu a když jsem zapomínal, mne učila’s to znovu. Když zapomněl jsem zcela tím pustem v srdci, v lebi, tvé modlitby tak vroucně se za mne nesly k nebi. A teď kdy rozpomenu se tebe v štěstí, muce, jak druhdy na tvém klínu, zas, matko, sepnu ruce. 235 IX.
TAK mnoho, za čím v nepokoji svět pachtí se tak horečně, sám dobyl jsem po těžkém boji, neb nalezl jsem bezděčně. A když jsem k tobě přišel domů, jak bude to, jsem předzvídal: ty’s naslouchala všemu tomu a zrak tvůj ptal se: – „Dál, co dál?“ Ty’s hleděla v mou bledou líci, jak brázdil ji ten světa vír; teď rozumím, co’s chtěla říci: Ó tak, – jen u tebe byl mír! X.
PO práci a po klopotě už ty ruce v míru spjaty; jinak, – jako ve životě, – na tvé líci pokoj svatý. Ve své rakvi, v stínu květů, na rtech úsměv, tak jsi spala, jakobys, – už z jiných světů, – krásného cos poslouchala. 236 XI.
KVĚT bílý staré na jabloni na hlavě tvé byl vlasu sníh a tam co v slunci včel se honí, to myšlenkových včelek po ní létalo v záři očí tvých. *** Květ jinovatky stříbrostkvělý ti splýval do brv mrákavy, kde slunce shaslo; – a ty včely tak do jediné odletěly kams do neznámé dálavy. XII.
MŮJ žal už není jako v mládí, jak bystřeň v bouři divoké, jež břehy rve a střemhlav pádí kams do propasti hluboké. Teď v hlubinách jak vír když vznikne a mořem tiše zatočí a loď když stáhne, sotva vstřikne mi jednu krůpěj do očí. 237 XIII.
VLAŠTOVKY když odlétaly hleděla jsi ještě na ně: „Mnoho štěstí“ – řekla’s – „v dáli, vraťte se nám hezky ranně!“ Vlaštovky z pod našich stájí tebe jistě dobře znaly a žeť jistě v dálném kraji na tebe si vzpomínaly. Nenajdou už na nádvoří tvoji hlavu posněženou; – oblétnou a zašvitoří, postesknou a zapomenou. XIV.
SLUNÉČKO, ještě kolikrát, jak půjdeš přes hory, doly, v náš kvetoucí zasvitneš sad a potom budeš zapadat tam u hřbitova za topoly? Slunéčko, ještě kolik jar vkoukneš, kde jabloň se kloní, jak nás tu sedí ještě pár, však jeden schází zas, jenž stár, či mlád zde sedal ještě loni? 238 Slunéčko, ještě kolikrát a koho z nás v tom najdeš sadě, než cizí kdos tu bude stát a za topoly zapadat ty budeš, kde už spíme pohromadě? XV.
CO nyní jsi v tom světě jiném, ať u andělů světicí, ať atom, jenž se vrátil zhynem zpět v dílnu Boha zářící, ať amarantů vůní sladkou už zapomněla’s, co jsme my, mně stále budeš pouze matkou, jen to, čím byla’s na zemi. A myslím na tě, mluvím k tobě jak u tvých nohou v mladosti, když tiskla jsi mou hlavu k sobě i v radosti i žalosti. A vzdálena už buď si všeho na naší pouti setmělé, – já cítím tlukot srdce tvého a tvoje slzy na čele. 239 XVI.
NE, ty bys mi nezazlela, jen bys usmála se vlídně, jako když jsi u nás dlela, na tvůj hrob že hledím klidně. Vždyť tak klidnou, bez vší bázně jsem tě slýchal hovořiti s Tím, jenž radost dal i strázně a jenž stvořil smrt i žití. XVII. (Svému otci.)
Ó dítek žal! – k těm, co má rád se vrátí ten i ten; však ty’s tu večer zůstal stát jak rozštěpený kmen. Let padesát, u skráně skráň, znát každý srdce chvit, let padesát jít v dlani dlaň a pak se rozejít! – Mráz duje ve tvé šediny, mráz pod tvůj prázdný krov, jak zbyl’s tu, samojediný bez slz a beze slov. 240 XVIII.
TY naše zvony duní jen a zní v úsvitu ranním, v soumrak večerní; těch věžních hodin tlukot kovový zní v noc i den v tvůj poklid hrobový. Dál budou zvony dunět přes tvůj rov, rok, věky, – kdys však stichne puklý kov i hodiny; však čas nebude stát a ty jen budeš spát a spát a spát. A pokolení přejdou, roj a roj a bude smích a pláč a skřek a boj a bude život, smrt a bouř a tiš, – ty budeš spát a tím se nezbudíš. A aeony až přejdou, z nebes hvězd prach zbude jen a tříšť, – co ti to jest? Trub andělských až k Soudu zavzní ryk, vstaneš jak ten, kdo beze snů spal mžik. 241