SPRAHLOU CESTOU.

SPRAHLOU CESTOU.
MY všichni jdeme sprahlou cestou v žití a všichni klesáme tou poutí šerou, a honíme se za vidinou sterou, tu štváni zármutkem, tu štěstím zpiti. 394 Nám po zlatě a slávě mozek šílí a po lásce a přízni, po čem koli, a ústrk, zášť a výsměšek nás bolí, třeba jsme líce maskou klidu kryli. Jsme lidé jen; – však časem pozakmitá nám duší cos jak světlo démantové a z hloubi srdce vynoří se snové, v nichž rozjasní se poušť ta obrovitá. A vidíme, jak vetché jsou a plané ty všechny naše chvilkovité touhy a na rtech zůstane nám úsměv pouhý a s očí do prachu nám slza skane. A jako zář to prokmitává mrakem a zrak náš vniká do propasti hloubi a s nebes hvězdnatých se taji snoubí a zří, co všedním neviděno zrakem. A cítíme přes všechnu žití bědu, že nejsme brav, jejž osud utrmácí, že lidstvo cestou marně nekrvácí a světlá stopa zbude v jeho sledu. A cítíme, že v světlé záři koupá se obličej i nejnižšího roba; ne k stesku jen, i k důvěře že doba, a jenom tou že člověk vzhůru stoupá. A klopota a krev, kterou se brodí, a záští, zločiny a křivdy, sváry, že bídné jsou a otrhané cáry, jež lidská duše přece jenom shodí! 395 A modly, před kterými člověk klečí, že shroutějí se s podstavců své pýchy a třeba velké byly naše hříchy, že, co je hříchem zove, v nás je větší! A jiskra slitování, která žehne jen v jedněch prsou pravdivě a svatě, že hoří za všechny, již tonou v blátě a nad všemi že svatou září šlehne. A byť i dále cestou svou šlo bludně a nechtělo ze zdravého pít zdroje, toť lidstva cit, co cítí prsa tvoje a nevyváží se hloub této studně. Jsme křehcí, bídní, svévolní a malí, však jak nás poutá řetěz bídy naší, též jedna peruť myšlénky nás vznáší a rostem z hmoty, jež se přes nás valí. A třeba pro tisíce lživých bohů a jejich trůny v lidském srdci místa, přec vysnilo si také oltář Krista, jenž hledí smírem z pod koruny z hlohu.