SPRAHLOU CESTOU.
MY všichni jdeme sprahlou cestou v žití
a všichni klesáme tou poutí šerou,
a honíme se za vidinou sterou,
tu štváni zármutkem, tu štěstím zpiti.
394
Nám po zlatě a slávě mozek šílí
a po lásce a přízni, po čem koli,
a ústrk, zášť a výsměšek nás bolí,
třeba jsme líce maskou klidu kryli.
Jsme lidé jen; – však časem pozakmitá
nám duší cos jak světlo démantové
a z hloubi srdce vynoří se snové,
v nichž rozjasní se poušť ta obrovitá.
A vidíme, jak vetché jsou a plané
ty všechny naše chvilkovité touhy
a na rtech zůstane nám úsměv pouhý
a s očí do prachu nám slza skane.
A jako zář to prokmitává mrakem
a zrak náš vniká do propasti hloubi
a s nebes hvězdnatých se taji snoubí
a zří, co všedním neviděno zrakem.
A cítíme přes všechnu žití bědu,
že nejsme brav, jejž osud utrmácí,
že lidstvo cestou marně nekrvácí
a světlá stopa zbude v jeho sledu.
A cítíme, že v světlé záři koupá
se obličej i nejnižšího roba;
ne k stesku jen, i k důvěře že doba,
a jenom tou že člověk vzhůru stoupá.
A klopota a krev, kterou se brodí,
a záští, zločiny a křivdy, sváry,
že bídné jsou a otrhané cáry,
jež lidská duše přece jenom shodí!
395
A modly, před kterými člověk klečí,
že shroutějí se s podstavců své pýchy
a třeba velké byly naše hříchy,
že, co je hříchem zove, v nás je větší!
A jiskra slitování, která žehne
jen v jedněch prsou pravdivě a svatě,
že hoří za všechny, již tonou v blátě
a nad všemi že svatou září šlehne.
A byť i dále cestou svou šlo bludně
a nechtělo ze zdravého pít zdroje,
toť lidstva cit, co cítí prsa tvoje
a nevyváží se hloub této studně.
Jsme křehcí, bídní, svévolní a malí,
však jak nás poutá řetěz bídy naší,
též jedna peruť myšlénky nás vznáší
a rostem z hmoty, jež se přes nás valí.
A třeba pro tisíce lživých bohů
a jejich trůny v lidském srdci místa,
přec vysnilo si také oltář Krista,
jenž hledí smírem z pod koruny z hlohu.