PÍSEŇ O MĚSTĚ NEBESKÉM.

PÍSEŇ O MĚSTĚ NEBESKÉM.
DO nebeského města jde člověk ze světa, a kvítím je ta cesta a trním poseta. Tam u bran stojí stráže a duše se tam chví, než andělům Pán káže, by otevřeli jí. „Co, dušeduše, tak se třeseš?“ hned ptá se nebešťan, „a klíče-li si neseš od těchto rajských bran? neb do božího domu sem bez nich nelze dál vejíti pranikomu, ať žebrák, nebo král.“ „„Co já ti, nebešťane, ach, co ti říci mám? hle, nohy mé jsou zdrané, klíč k ráji Bůh má sám. 328 Já trním šla a v hloží, já duše neblahá, na velké soudy boží má rada nesahá.““ Dí anděl: „Člověk v smutku jest živ a umírá, leč klíčem dobrých skutků sám ráj si otvírá. Ať trpí z boží rady pln tiché pokory, neb jeho hříchy tady jsou těžké závory.“ A duše odpovídá: „„Mne hřích jak plamen žeh’, můj úděl byla bída, a k Bohu jít mne nech pro Syna Hospodina, jenž za mne na smrt šel, neb velká moje vina, však větší byl můj žel!““ A praví jeden v stráži – má váhy v rukou svých: – „Hle, skutky tvé se váží, a těžký je tvůj hřích, a na dobru ti schází; již ustup od těch míst, neb do bran rajských vchází jen, kdo je svat a čist.“ A Pán anděla slyší, pláč duše slyší zas, i zazní rajskou tiší jak hudba jeho hlas: 329 „Když slzy vinu smyly, je duše zas jak sníh; ji uveďte v tu chvíli do sídel blažených!“ – Do města nebeského je cesta daleká, však v světě nižádného nemine člověka. A v smrti okamžiku až opustíme zem, ó Kriste, slitovníku, buď milostiv nám všem! 330