PÍSEŇ O MĚSTĚ NEBESKÉM.
DO nebeského města
jde člověk ze světa,
a kvítím je ta cesta
a trním poseta.
Tam u bran stojí stráže
a duše se tam chví,
než andělům Pán káže,
by otevřeli jí.
„Co, dušeduše, tak se třeseš?“
hned ptá se nebešťan,
„a klíče-li si neseš
od těchto rajských bran?
neb do božího domu
sem bez nich nelze dál
vejíti pranikomu,
ať žebrák, nebo král.“
„„Co já ti, nebešťane,
ach, co ti říci mám?
hle, nohy mé jsou zdrané,
klíč k ráji Bůh má sám.
328
Já trním šla a v hloží,
já duše neblahá,
na velké soudy boží
má rada nesahá.““
Dí anděl: „Člověk v smutku
jest živ a umírá,
leč klíčem dobrých skutků
sám ráj si otvírá.
Ať trpí z boží rady
pln tiché pokory,
neb jeho hříchy tady
jsou těžké závory.“
A duše odpovídá:
„„Mne hřích jak plamen žeh’,
můj úděl byla bída,
a k Bohu jít mne nech
pro Syna Hospodina,
jenž za mne na smrt šel,
neb velká moje vina,
však větší byl můj žel!““
A praví jeden v stráži
– má váhy v rukou svých: –
„Hle, skutky tvé se váží,
a těžký je tvůj hřích,
a na dobru ti schází;
již ustup od těch míst,
neb do bran rajských vchází
jen, kdo je svat a čist.“
A Pán anděla slyší,
pláč duše slyší zas,
i zazní rajskou tiší
jak hudba jeho hlas:
329
„Když slzy vinu smyly,
je duše zas jak sníh;
ji uveďte v tu chvíli
do sídel blažených!“ –
Do města nebeského
je cesta daleká,
však v světě nižádného
nemine člověka.
A v smrti okamžiku
až opustíme zem,
ó Kriste, slitovníku,
buď milostiv nám všem!
330