SLOKY.

SLOKY.
JAK na svět přišli jsme, ač svět byl, jako dnes jest, nevíme; o hroudě, na rakev již nasypou nám jiní, nevíme; půl žití v snu, ač žijem, o životě nevíme; 382 co byli jsme, než jsme, nám lhostejno, že nevíme; proč trýznit se co budem, až nebudem, že nevíme? – *** Jdem, listí na podzim, když dospěl čas, a přes nás půjde svět a vichrů svár; a blah, kdo, žití strom když v zem jej střás’, před vichrem kryje květy příštích jar. Jdem, starý štěp, jenž bohatý měl květ a nosil ovoce a potom pad’: a blah, kdo nezůstana v trouchni tlet, u krbu žití bude kohos hřát. *** Šli lepší přede mnou, a po mně lepší zbudou, a pro mne nebude zem víc než o list chudou. O podzimkový list; – strom dále bude státi a vítr dál mu větve rvát, a my budeme spáti. *** Ó, jak to kruto, narodit se muset nechtě, muset žít a trpět bolest, strach a pláč, i ani neznat proč a zač. – 383 A jak to ještě krutější i přes tu bídu vezdejší zde tolik muset míti rád! – a muset všemu s bohem dát. *** Až se navždy zamknou zraky snem, jenž nemá probuzení, vždyť v tom žádné křivdy není, nebudeš-li dále žít. Za Stygem, či nad oblaky, v říši věr či bludných snění; – vždyť v tom žádné křivdy není, bude-li už navždy klid. *** Sebe lepší buď a větší pod života krutou tíží, vždy se najde ruka něčí, jež tě zraní, jež tě sníží. Až když na smrtelném loži jsme si všichni míry jedné, přijde velký anděl boží, sám si zvolí, koho zvedne.