MATKA.

MATKA. Paní Miladě Ottové.
NA břehu Gangy, v svatou hledě řeku, v chrámovém háji, v odříkání světa žil zbožný Brahmin tiše dlouhá léta. – Smrt odjala mu ženu v mladém věku, 279 však srdce jeho pouze jednou kvetlo a s žití krbu ztrativ oheň, světlo, dál dny své trávil v zbožném rozjímání a čekal jenom sám, až půjde za ní. Leč tlukot srdce neutlumíš v těle a na sto zámků uzavři je všude, po družném srdci věčně toužit bude, neb ani bůh žít nemoh’ osaměle. Tak, proživ roky smutkem zachmuřené, když padala mu na vlas jinovatka, zas na zem upřel zraky zamlžené: dva poklady mu zbyly drahocenné, to přítel z mladosti a stará matka. Stál přítel věrně vždy po jeho boku a neproměněn během dlouhých roků, ač pomíjel ho zrak se žalem tmící; jak drahokam byl v temné šperkovnici skryt po leta; – když zas ji otvíráme, lesk dávný opět v hranolech se láme. A matka v štěstí, žalu jenom stála mu u srdce a mlčky milovala. A po dvakrát, co takto žili spolu u oltáře a u jednoho stolu, duch nesvornosti mezi ně se vloudil a dvakrát moudrý Brahmin takto soudil: „Jest rodné matce syn nad život dražší a věrný přítel, kde je k nalezení? jej ztrativ, na vždy ztratíš, – však tím snazší, kde větší láska, – jest i odpuštění.“ 280 A dvakráte, ač v srdci červ mu hlodal, – neb dobře věděl, máť že křivdu snáší, – jí kývnul jen a jemu ruku podal. A dvakráte, jak přítel lesem chodil, uslyšel Brahmin jeho výkřik z chrámu, a sám se vrhnul dravé šelmě v tlamu a dvakrát od smrti jej osvobodil. – A bylo to před jarním svátkem Šivy, kdy poutníci sem přicházeli v davu a přítel složil bohu na oslavu zpěv nový; – lidské chvály žádostivý jej po večeři čet’, když byli sami. Pak na odměnu čekal svojí práce. „Ty první mluv,“ děl Brahmin svojí matce. A ona, v zamyšlení kloníc hlavu jen dí: „Jest na rtech lidských zbožné slovo jak pára nad propasti hlubinami a propastí je srdce člověkovo.“ A přítel hleděl kol jak pomatený a Brahmin k jeho prsům hlavu nahnul a řekl: „Nermuť se, je hlas to ženy,“ a proti matce hněvný ruku vztáhnul. Leč v mžiku tom dlaň utít přál si spíše. A ona vyšla z jizby plačíc tiše. A Brahmin řek’: „Jsou ženy jako děti a nerozumějí, co bozi chtějí, však po dvakrát jsem zranil duši její a byla krutá dnes ta rána třetí. A nelze tak mi vstoupit ku oltáři s tou rukou kletou poskvrněnou hříchem; a zítra ráno v první zory záři přinesu oběť v lesním chrámu tichém 281 pramáti světa Máji, na očistu. A sám a sám jít musím k tomu místu, však ruka čistá, člověk láskou svatý dřív’ natrhati musí žluťák zlatý a položit jej k prahu chrámovému, neb s tím jen v ruce dále mohu jíti. A žluťák zkvétá u tůně, kde sítí a rákos roste na huštiny lemu a každou noc tam tygr chodí píti.“ A přítel stál tu s pochýlenou skrání a jako sníh by byl mu napad’ v líce. Pak hlavou kýv’ a vyšel ze světnice a v předsíni, jak šel, slech’ tiché štkání. – A celou noc pak na oslavu bohu zněl v chrámech zpěv a hlaholil vřesk rohů a v ohňů záři lidu stály sbory, až na východě zrudnul pablesk zory. A celou noc, až do té zory denní, dlel Brahmin ve své jizbě na modlení, a blednouti když začla hvězda ranní, k pramáti chrámu bral se lesní tmání. A ticho bylo vůkol mezi drvy a přišel k chrámu na pahorku svahu a zlatý žluťák ležel na tom prahu a Brahmin vzkřik’, – bylť žluťák zbrocen krví; a od prahu, kde šerá houšť se tměla, mokvala v trávě stopa zkrvavělá. „Můj druh!“ – vzkřik’, „ty’s přines’ svaté kvítí, já zhřešil jsem, ty za můj hřích dal’s žití!“ A Brahmin chvěl se podoben jsa listu, však vykonal svou oběť na očistu. 282 Pak z lesa pádil jako tygrem štvaný a zajásal, neb z dálky podle stromu stát viděl přítele u svého domu. „Ó živ jsi!“ zvolal, „druhu milovaný!“ a přítel hleděl k zemi rozpačitě. Tu teprv Brahmin vzpomenul své matky a na zem pad’ a plakal jako dítě. Leč ji už houští nevrátilo zpátky.