V LESNÍM STÍNU.

V LESNÍM STÍNU.
KRAJ celý byl stopen v slunečný svit, v něm dýchá role a niva, na kraji lesa, mlázím kryt, si v mechu pastucha zpívá; zpívá si vesele, skřivánek sám nezpívá veselej’: „Ať svět se točí sem a tam pomalu, honem a v spěchu, nám je tu krásně, hola hej! v stínu a v mechu.“ – Pan rytíř – tak zpívá, – si vyjel v svět na koni bílém jak mléko; jel obra i draka porážet ve skalách nedaleko. Obr hned utek’, jej uhlídav, drak, zlý to čaroděj, se chechtal jen z devíti hlav, všech devět ztratil však v mále. – A rytíř vesel, hola hej, lesem jel dále. O princezně slyšel, toť se ví zakleté kouzelnou mocí, nepoznal snu, ni úlevy, až přived’ ji zpět panu otci. „To děcko“ – pravil, – „nevinné mi za nevěstu přej!“ Král řekl: Tak! – princezna: Ne! – vězel v tom panošík vlastně; – rytíř si nezoufal: „Hola hej, žijte tu šťastně!“ 309 Potom jel přímo v Svatou zem, tam brodil se v krvi a slávě; až kdys raněna oštěpem nalezl pohana v trávě. Tam pramen tek’ a seděl mnich; děl pohan: „Vody dej!“ „Ne! pohan jsi!“ – děl mnich a vzdych’; a rytíř na to: „Sta hromů! to-li tvá víra, hola hej, pojedem domů!“ – Jel přes moře a pláň i sráz půl roku, snad že rok celý, a přijel domů právě v čas, veselou svatbu tu měli: pan bratr pobral statek i hrad; – můj šašku, teď se směj! – rytíře nechtěl nikdo znát. „Nu,Nu,“ – děl jen, – „přijel jsem pozdě; tož oddechnem si, hola hej, pod zámkem v hvozdě.“ Tam ulehl si v stromů stín, list nad ním v slunci se třásl, drozd zpíval v hloubi doubravin a bělouš v trávě se pásl; lučinou lítal roj zlatých včel, mrak much tu ved’ svůj rej – „Kéž člověk tak žítížití rozuměl!“ vzdych’ rytíř, – „boji a slávě!“ A potom se zasmál: „Hola hej!“ a usnul v trávě. – 310 Kraj celý stopen v slunečný svit, v něm dýchá role a niva; na kraji lesa, mlázím kryt, si v mechu pastucha zpívá; zpívá si vesele, skřivánek sám nezpívá veselej’: „Pan rytíř sem, pan rytíř tam, – západ je v korunách stromů; pse, obrať stádo, hola hej, poženem domů.“ 311