V LESNÍM STÍNU.
KRAJ celý byl stopen v slunečný svit,
v něm dýchá role a niva,
na kraji lesa, mlázím kryt,
si v mechu pastucha zpívá;
zpívá si vesele, skřivánek sám
nezpívá veselej’:
„Ať svět se točí sem a tam
pomalu, honem a v spěchu,
nám je tu krásně, hola hej!
v stínu a v mechu.“ –
Pan rytíř – tak zpívá, – si vyjel v svět
na koni bílém jak mléko;
jel obra i draka porážet
ve skalách nedaleko.
Obr hned utek’, jej uhlídav,
drak, zlý to čaroděj,
se chechtal jen z devíti hlav,
všech devět ztratil však v mále. –
A rytíř vesel, hola hej,
lesem jel dále.
O princezně slyšel, toť se ví
zakleté kouzelnou mocí,
nepoznal snu, ni úlevy,
až přived’ ji zpět panu otci.
„To děcko“ – pravil, – „nevinné
mi za nevěstu přej!“
Král řekl: Tak! – princezna: Ne!
– vězel v tom panošík vlastně; –
rytíř si nezoufal: „Hola hej,
žijte tu šťastně!“
309
Potom jel přímo v Svatou zem,
tam brodil se v krvi a slávě;
až kdys raněna oštěpem
nalezl pohana v trávě.
Tam pramen tek’ a seděl mnich;
děl pohan: „Vody dej!“
„Ne! pohan jsi!“ – děl mnich a vzdych’;
a rytíř na to: „Sta hromů!
to-li tvá víra, hola hej,
pojedem domů!“ –
Jel přes moře a pláň i sráz
půl roku, snad že rok celý,
a přijel domů právě v čas,
veselou svatbu tu měli:
pan bratr pobral statek i hrad;
– můj šašku, teď se směj! –
rytíře nechtěl nikdo znát.
„Nu,Nu,“ – děl jen, – „přijel jsem pozdě;
tož oddechnem si, hola hej,
pod zámkem v hvozdě.“
Tam ulehl si v stromů stín,
list nad ním v slunci se třásl,
drozd zpíval v hloubi doubravin
a bělouš v trávě se pásl;
lučinou lítal roj zlatých včel,
mrak much tu ved’ svůj rej –
„Kéž člověk tak žítížití rozuměl!“
vzdych’ rytíř, – „boji a slávě!“
A potom se zasmál: „Hola hej!“
a usnul v trávě. –
310
Kraj celý stopen v slunečný svit,
v něm dýchá role a niva;
na kraji lesa, mlázím kryt,
si v mechu pastucha zpívá;
zpívá si vesele, skřivánek sám
nezpívá veselej’:
„Pan rytíř sem, pan rytíř tam, –
západ je v korunách stromů;
pse, obrať stádo, hola hej,
poženem domů.“
311