ZE hlubin věčna, v světa rmut a hřích
vás boží ruka posílá, ó děti,
co bílý květ i na trnové sněti,
co čistou bystřeň do vod zkalených.
My ubláceni jdem po cestách zlých,
před sebou bázeň, vinu ve zápětí,
až klesáme svých model do objetí
vždy nový zástup duší ztracených.
My jdem, však za nás přicházíte zas
vy v rouchu labutím: je v krátké době
prach střísní též; – kéž méně nežli nás!
však to, že posílá vás v žití luh
tak čisty, znakem jest, že lidstvo Bůh
chce pozvednout a pozvedne kdys k Sobě.