ČMELÁK.
CELÝ boží dlouhý den
nad papíry jako mol,
ani pohled z okna ven,
až jde z toho hlava kol.
Oknem slunko zableskne –
teď už toho, brachu, nech
přece jenom zasteskne
člověku se po lidech.
259
Zde však není veselo,
kam pak sem by zašel host;
jednomu se nechtělo,
druhý má sám svého dost.
Mlč, ty starý mrzuto,
co pak jsi to zahučel?
Věru, sotva řeknu to,
host pod oknem zabzučel.
Potom hezky zaklepal
do zavřené vyhlídky:
čmelák! – kde pak se tu vzal?
ah, – na okně na kytky!
Nu, jen dále, – vzácný host,
a tak z dálky, zrovna dnes!
Co pak dělá venku hvozd,
co pak dělá naše mez?
Bručí, bručí, – divný druh,
jako starý kamarád;
nahučí ti toho v sluch,
ale máš ho přece rád.
Dík, bručále rozmilý!
ač jen mžik jsi poseděl:
ani bych byl, pochvíli,
že tam jaro, nevěděl!
260