ANO – NE.
R. E. Jamotovi.
K nám přicházíval, když se peří dralo,
nás dětí hejno starocha se bálo
a schoulilo se, kde jen skrýška tmavá:
bylť hrobník, němý byl a lysá hlava
tak vzpomínala na umrlčí lebku. –
Vždy u krbu si used’ na otépku
a hlava ta, zle nějak neduživá,
jak svědčila by „tak!“ se stále kývá
a zas jak „ne!“ se vrtí v okamžiku,
to stále, jako vídali jsme chvěti
se hnědý list na holém ořešníku. –
Jej kmotrem zvali naši a my děti:
„Kmoch Ano – ne“, – jak u dětí to bývá.
Sed’ u krbu a přikládal tam louči
a dým jak vstoupal, kotouč po kotouči,
on, němota, jen do ohně se díval
a veselý když hovor hlučel kolem,
on, zamyšlen, vždy jenom tak tu býval,
jak myšlénky by šly tím jeho polem,
a lysou hlavou vrtěl jen a kýval. –
302
A od zpěvu když došlo na strašidla
a děsem v žilách krev nám dětem stydla,
tu ptali se ho, – on co tomu říká:
zdaž viděl jinak ležet nebožtíka
ve shnilé rakvi, než jak ho tam dali, –
zdaž samovrahy, zeď jak přelézali
se dostat chtějíce do svaté půdy?
a potrhaný rubáš čouhat z hrudy
a kostlivec v měsíčnu na věžičkách
neb mrtvých mši v půlnoci o dušičkách
a jiný strach za padesát těch roků,
co okopával tak to pole smrti. –
A on jen hlavou kývá a zas vrtí,
vrtí a kývá, divného cos v oku. –
A náhle vstal, – všem ruku podal němý
a když mu řekl děd před veřejemi:
„Až zas ti bude smutno, brachu stará,
tam u hřbitova, než dočkáme jara,
jak’s bez ženy a dětí, vítán věru
zde budeš dlouhých, zimních za večerů,
ať není tebou zrovna veseleji;
ty přijdeš zase, viď, můj brachu stará? –“
on hlavou kýv’ a vrt’ a zmizel v šeru
a zimní vzduch v síň zavál od veřejí –
– – – – – – – – –
– – – – – – – – –
Tak dávno tomu, – když se rozpomíná!
Sny dětství prchly, – skoro život celý.
V své pole zašel hrobník osamělý,
motyku jeho zakopala jiná
a na tu jiná už se strojí nyní. –
303
A žití krb jak zvolna dohořívá,
a rozhlížím se v stínech prázdnou síní,
jak viděl bych tu kmotra zas, mi bývá.
Však není to víc on; – to Život sedí
tu u krbu a do oharků hledí. –
A náhle beze slova pozvedá se
a ptám se: „Kmotře, přijdete-li zase,
dnes, zítra, někdy? – a jak zde se stmívá,
snad někde ráno, smutném po večeru?“ –
A on, jak němý jde, jen hlavou kývá
a vrtí: – Ano – ne – a mizí v šeru.