K POHŘBU PANNY.
JAK vítr z čista jasna
když zlomí růže květ,
tak mladá a tak šťastna
již opouštím ten svět.
Ta růže za čas krátký
kvést může znovu zas,
však já nepřijdu zpátky
už nikdy mezi vás.
Mé ruce jsou tak chladné,
mé oči zamčeny,
a na čele mi vadne
můj vínek zelený.
A voní rozmarýna
a zvony smutně zní:
smrt ženich můj a hlína
mé lůžko svatební.
A neplačte mi tady
a jen mne nechte jít,
neb ten můj život mladý
mi nelze navrátit.
A na života pouti
vás čeká žalu víc,
a mne už nezarmoutí
a nepotěší nic.
[317]
Já ležím tu tak bledá
a tak bych ráda k vám,
však smrt mi jíti nedá
a už mne vede tam,
kde v chladném, tmavém loži
tak dlouho musím spát,
až jednou anděl boží
nás bude k soudu zvát.
Leč jenom nad mým tělem
květ polní bude kvést,
neb se svým Spasitelem
má duše už dnes jest.
A proto nechte lkání,
mne volal boží hlas;
u věčném radování
se jednou sejdem zas.