MALÉMU DÍTĚTI.
ODEŠLO jsi, dítě zlaté,
od nás do dáli;
kdybychom tě na stokráte
zpátky volali,
nevrátíš se, andílku. –
Bůh tě dal jen na chvilku:
krátká radost, žalost dlouhá,
bylo’s Jeho půjčka pouhá. –
S bohem, andílku!
318
V bolesti tě porodila
tvoje matička,
tisíckrát tě políbila
smavá na líčka;
teď už ani jedenkrát
nebudeš se na ni smát,
ani ve dne, ani v noci
nebude už nikdy moci
tebe zulíbat.
Budeš spáti nevesele
v hlíně pod travou,
už ti nikdo neustele
měkce pod hlavou.
Tvrdou, ty můj andílku,
budeš míti postýlku,
a už nikdy na úsvitě,
zlaté slunko nezbudí tě; –
s bohem, andílku!
Smrt tě pokosila tady,
vyrvala tě nám,
ale Bůh své do zahrady
přesadil tě sám
mezi rajské květiny;
bez hříchu a bez viny,
jak tě poslal v světa zmatky,
vzal tě z náručí tvé matky
v nebes výšiny.
S bohem buď, mé zlaté robě,
s bohem na ten čas;
On, jenž dal a vzal tě k sobě,
vrátí nám tě zas.
319
Do života únavy
smrt až k nám se dostaví,
ty u lůžka mrákotného
budeš jako anděl Jeho
stát nám u hlavy.