JEN JEDEN KVÍTEK.
JEN jeden kvítek z mladých dnů,
v té kráse nevinné, prosté,
jak z čisté duše, světlých snů
a v říši pohádek roste!
338
Ten, který vykvet v modlitbách
pod matky pohledem smavým,
ten, který v bujných dětských hrách
plál v tváři ruměncem žhavým.
Ten, jakých zkvetlo na tisíc,
jak z jara rozkvetou luka,
když srdce srdci vzlétlo vstříc
a v ruce chvěla se ruka.
V tom bludném snění blankytném
i v mužně dozrálém činu,
ať voněl nocí, blažil dnem,
ať v slunci rostl neb stínu! –
A jak to všechno zvadlo v ráz
a sšedlo podzimku mhami!
to spražil úpal, to sžeh’ mráz,
to zašlapali jsme sami.
A teď, jak vše tak pusto kol,
ni v oku déšť nezbyl vlahý,
by skropil jeden suchý stvol,
jenž větrem chvěje se nahý.