ZA KARLEM JONÁŠEM.
1896
TVÁ hůl je zlomena, tvůj obličej tak bled,
Tvé srdce utichlé, Tvá ruka jako led. –
Z daleké ciziny do klína otčiny
tak, bludný poutníče, jsi navrátil se zpět!
Tak mlád, ba ještě hoch, jsi z domova byl štván,
před Tebou zabouřil divoký ocean;
však divěj’ v prsou Tvých zněl třesk pout železných,
jak jimi lomcoval Tvůj drahý, rodný lán.
K Velkému Západu, kam slunce řídí běh,
kde není okovů, kde není bičů šleh,
kde volna mužná skráň a pracovitá dlaň,
Tvůj koráb zamířil na cizí, dálný břeh.
Kde Niagara hřmí do břidlicových skal,
kde velký Otec vod vln žlutých žene val,
ve hlubých pralesech, v Hor Skalných útesech,
Ty’s slyšel tichý stesk, jenž z domova Ti lkal.
345
Za letních večerů přes Michiganu pláň
když’s hleděl k východu mdlou hlavu chýle v dlaň,
jak hvězdy z vod šly výš’, Ty’s každé ptal se v tiš:
„Zde vyhnanec, tam vlast; kdo vzpomíná tam naň?“
A v boj a v boj a v boj to zítra šlo jak dnes,
a prapor svobody když málem byl by kles,
zaň spěl Tvůj český lid se s otrokáři bít,
a v boj za novou vlast Ty’s hvězdný prapor nes.
Však hrstku hlíny vzal’s, ze starých Čech si tam;
„Neb nemám domova krom tam, kde matku mám!“
té hlíny přehoušel, bys do rakve ji měl, –
a nyní vracíš se, jen hrstka hlíny sám.
Tvá hůl je zlomena, Tvůj obličej tak bled, –
za Tebou zavřel se ten celý širý svět. –
Vše prchlo jako stín. – Tvá rodná matka v klín
Tě přitulila přec, jak’s přál si, naposled.