To bylo kdes na dálném Michiganu,
kde vlny bijou ještě ve prales
a odnáší jak utržený vřes
to rudé plémě divých Indiánů.
Já často zabloudil v ty lesné břehy
a za srnou se pouštěl huštinou,
neb za nějakou divnou květinou,
jež rostla v tiši osamělé něhy,
tak sobě stačíc vlastním životem.
Jen stlumeným pak zněly hukotem
divoké vlny lesní do tišiny. –
Tak bloudě kdys tmavého lesa stínem,
jsem náhle lučné vstoupil do mýtiny,
zarostlé šípkovím a rozmarýnem;
jen v jednom místě hlína ještě živá,
a nad ní mladá jedlice se kývá
z pol zelená a z pola suší rudá.
To zahrada, jakých i jinde bývá
po šíré zemi; – ale zde, v tu stranu
se zdála býti dvojnásob tak chudá
a opuštěná, jako žádná v světě,
neb krom té srny, hledící skrz snětě,
nepřišel nikdo v hřbitov Indiánů.
„Jak, vám se líbí košíček ten malý,
tak malovaný, jako z jara louka? –
Nuž pohleďte: zde malá sůvka houká,
zde rudé slunce v kožich vlka pálí,
zde srdce krvavé, jak těžký květ
na stéblu trávy shýbá se až k zemi,
a zde velkého ptáka uvidět,
jenž čepýří se v žluto oblaků,
a malou rybu drže v zobáku,
tak spokojeně dívá se v ten svět! –
zde želva, bobr, celý ten sbor němý,
jak vídati jej na vodách a v lese,
a tady, teď jen dobře dívejte se,
je zavinuto malé, drobné Papů.
A pohleďte, jak vůkol leží sníh
a ono zrovna že se zimou třese,
oči jak vlče! – ale co je v nich,
já do dneška to nevím, ač to chápu,
co chtějí as ty oči vyprávět –
Nuž tedy; jest již sedm tomu let,
co poslední tu indiánskou tlupu
můj vyhnal muž kams do neznámé dáli;
byli prý živi od lesního lupu
a on byl tenkrát vrchním úředníkem
a jednal rád, když mírněj si to přáli;
vždyť víte jak to v republice zvykem,
kde Indián se setká s osadníkem,
jak za zvěří se za ním z pušky pálí.
Vy viděl jste ten hřbitov zanedbaný
a čerstvý hrob pod šípkovými keři,
tam stařec, náčelník byl pochovaný,
jejž loni s druhé Mississippské strany
sem přinesli větvových na marách:
chtěl dřímat tam, kde otců jeho prach.
Nuž, ať si tomu kdo a jak chce věří,
já dím, ti lidé přece nejsou zvěří!
V rok poslední, co tady doma byli,
měli jsme zimu, málokdy jak bývá,
nás ani vlastní domy nechránily
a oni byli v lese, zvěř jak divá.
A je-li muky, pak ji snesou ženy.
Kdys večerem já byla doma sama,
náš malý Jeník, právě nakojený,
byl u kamen přikrytý peřinkama;
já byla ještě po tom děcku mdlá,
a slyšíc, jak tam zuří bouře zlá,
já lekala jsem každého se hlesu;
v tom dítě piplo – a já jak mu nesu
láhvičku s mlékem, otevrou se dvéře
a přede mnou, jak kus vychrtlé zvěře,
cos držíc v loktech, Indiánka stála.
V tu chvíli nevím co jsem udělala,
leč v loktech dítě cítila jsem rázem,
a s děckem matka proti matce stála.
Nevím, jak dlouho takto proti sobě
jsme byly, vím, že mihla se mi hlavou
myšlenka na mé a to její robě,
mé teplé tak a její skřehlé mrazem,
mé syté, její mroucí pod únavou,
a matky prsy hluboce tak vpadly;
a přece, Bože! – vždyť jsme matky obě!
A cítila jsem, jak se slzy kradly
mi do očí – A pak to děcko svoje
jsem položila do kolébky zpět
a ona stála nemluvíc, jak čeká
jen němý tvor, – však byl ten její hled,
jak oči každého jsou u člověka,
když trpí divoce a nevýslovně.
I vzala jsem tu teplou láhev mléka –
Jak hltavě pil zhladovělý ret
drobného, zimničného ubožátka!
A teď se zdálo mi, že i ta matka
již není vlčice, neb jak tak, schřadlá,
to slabé děcko držela mi v před,
tu v dlaň mi horká, horká slza padla.
A potom tedy přišla každý den
a děcko sílilo se vůčihledě
a matky hled byl jako proměněn.
Tak přešla zima, a pak jaro v sledě,
že uživit již v lese moh se pták.
A právě když přilétly vlašťovice
zpět pod náš krov – já nevím ani jak
to srdce míti mohli, – měli však!
dí : „V kraji Indián být nesmí více.“
A tak jim tedy jejich lesy vzali
a vedli je za Mississippi v dáli.
A večer v den, než odsud s nimi táhli,
ta matka přišla ke mně naposled,
a děcka ručky proti mně se vztáhly
a dávaly mi košíček ten malý,
jejž zde vidíte – samý lesní květ
a vše, co všem nám dává boží svět,
byť jedny lidmi, druhé zvěří zvali!
A tady mezi divokými květy
se na svět dívá divoké to Papů,
jak v památku je zobrazila matka.
A hledím-li v ty oči nemluvňátka
a pohlednu-li potom na své robě,
tu myslím si, že ač nás dělí světy
a vše, – jsme přece jenom matky obě,
a ona větší všech svou pro útrapu.
Hošíku mému bude sedm let,
je zdráv a růžový, jak polní květ. –
Kde je? co dělá Indiánské Papů?“