Jitrem
Vsi zasmušile z rána dýmají
černými kouři nad střechami...
Leč zelenají stromy, ticho luk
a polí zlatě zpívá útěchami.
Jsou vody bystré prudké vášně žen,
den jarní tkne se tě, jak ruka bílá,
že úder ucítíš, ba zdá se ti,
to z vůně narcisu se rodí duše milá.
Intimních časů hovor duchový
ti zašlá slova v duši znovu křísí.
Ty usmíváš se však, vždyť sny jsi snil,
jichž naděje zas žily jako kdysi.
I zbytky šedých sněhů, zeleň trav
lehounce, křehce jarní vítr hladí.
V pupencích, v bílých květech, v jehnědách
to zasmálo se, zatančilo mládí.
Tak náruživou mluvou, rukou neznámou
z trav zelených to písmo květin zázrak píše,
mátohy stínů od lesů, jež pod oblaky jdou,
měnivé hloubky vod, zářivé kopců výše.
Cos v hloubce bolí též, neb radost v rozpuku
chce květem obalit tvůj život holý.
Nuž věz to, poutníku, příteli pokorný,
tvá duše kvete-li, že srdce bolí, bolí...
23