Jitrem

Jitrem
Vsi zasmušile z rána dýmají černými kouři nad střechami... Leč zelenají stromy, ticho luk a polí zlatě zpívá útěchami. Jsou vody bystré prudké vášně žen, den jarní tkne se tě, jak ruka bílá, že úder ucítíš, ba zdá se ti, to z vůně narcisu se rodí duše milá. Intimních časů hovor duchový ti zašlá slova v duši znovu křísí. Ty usmíváš se však, vždyť sny jsi snil, jichž naděje zas žily jako kdysi. I zbytky šedých sněhů, zeleň trav lehounce, křehce jarní vítr hladí. V pupencích, v bílých květech, v jehnědách to zasmálo se, zatančilo mládí. Tak náruživou mluvou, rukou neznámou z trav zelených to písmo květin zázrak píše, mátohy stínů od lesů, jež pod oblaky jdou, měnivé hloubky vod, zářivé kopců výše. Cos v hloubce bolí též, neb radost v rozpuku chce květem obalit tvůj život holý. Nuž věz to, poutníku, příteli pokorný, tvá duše kvete-li, že srdce bolí, bolí... 23