Roztoužené ženy

Antonín Sova

Roztoužené ženy
Z tmy lesů v úpatí hory fujara zněla a roh, hned vyběhly ženy, zahoukly bory, neb blížil se veselý hoch. Žen půvab nazlatovělý Červnovým sluncem žhnul, horáckým nářečím pěly, hned ovce mu nadháněly, než se psem je shromáždil v důl. Šly jiné a beránky stříhaly je tisknouce v kolenech a jiné z lnu zlatého soukaly tenkými prsty z kuželů nit, neb všecky se toužily vyslunit na žhnoucích jeho pohledech. A všecky tak blízko si, přepilné v té prázdné vsi bez muže si řekly, že bez lásky, bez lásky srdce být nemůže, a ve vůni růží po jaru dychtivě poslouchaly vzdalující se fujaru mizeti v dáli, v dáli, a za pastýřem s ovcemi viděly jako v snách modravozlatý usedat a vířit v slunci prach... 47