Tak u srdce mi...

Antonín Sova

Tak u srdce mi...
Tak u srdce mi jako vězni chladno, jenž v květnu jat a puštěn v prosincový mráz. Kdy nově žíti není snadno a umřít ještě nezavolal čas. Dnes lhostejno mi, zcizeno vše v městě, jak z dob je nejtvrdšího srdce znám. Smím v osamělé zachránit se cestě? Již šťasten tím, že kráčím sám? Sám ocitám se. Přítomnost co nese? Sny minulosti pohřbi intimní. Jak vyšlapával bych si cestu v lese. Tou dálkou přímo k cíli jde se, a hrob tam někde najdu v ní. 87