V květnou neděli

Antonín Sova

V květnou neděli
Hleď v květnou neděli, kdy vítr čerstvě duje se octnout v polích sám. Tu srdce zpozoruje že louka zelená se, v jemné trávě kvítí se tiše probouzí a oči má a svítí. A kolem ořeší když jdeš, že jehněda pel na tvůj vsype šat, k té chvíli nevěda že teplo důvěrné již hřeje tolik zemi, v tom tichu teplých vln zříš život pod větvemi. A jako přikouzlen tvůj sluch kdes ve vysoku skřivana švehol objeví v jásavém toku, zrak vděčně opojen z těch prvních jarních květů, z oblaků proměnlivých zrychleného letu. Prsť voní černých brázd, vsi zblížily se k sobě jak v bílých plenkách k roběti vložené robě mateřskou rukou nevidnou a zdá se, ten je slyší, kdo za stromy z jich kouřů cítí, kterak dýší. Nejprudší pocit blaženství je v kráse prosté, když píseň skřivana v zázračný jásot vzroste, že vzbouzí brouky, trávy, strom a květ, hlas tiše perlivý, hlásného závratné nebes výše, snad vanem ztišený a s fialkovou vůní, pramenů crkotem se roní na výsluní... 24