V prázdnu polí

V prázdnu polí
K podzimu bylo, v stínech vody spaly a volněj dýchalo se obydlím. Oříškům zobce ptáků ustýlaly již pod ořeším prořídlým. A čas byl, čas a větrů plakal hlas: jsou prázdna pole, kde dřív šuměl klas. Žlutavě rudé šípky na pastvišti kde lovci šli, tah frčel koroptví a v zápach prachu pušky kde se blyští jak blesk kdy protkne vzduch, polibkem tkví a dálkami se vzpne a výškou přehoupne světelný signál z lovčí šedi dne. Vřes fialový u černého lesa se hledět zdál jak Modrovousův zrak. V zahrádce u hájovny jabloň klesá pod jablek rozkoší a neví jak. Lukami povzdálí se kroky ozvaly, žabími, zelenými hnuly močály. Přes drahá místa zavál v stromů tichu roh lovců v tonech echem nesených. To přes hřbitov, jenž s pokorou kryl pýchu v zmenšených jaksi hrobech zelených. To přes řad chatrčí, jež střechy nakrčí, kde máj ční, v čapky jak když péro nastrčí. 60 To přes jeřábů alej, do daleka jež k horám příkrou spěchá silnicí. To přes údolí, ztajená kde řeka se vlhce vpijí v trosky visící. Přes horstvo, kleč a keř, přes vlastní srdce, věř, jež zná ten rohu zvuk i děs, jímž prchá zvěř! 61