Píseň o hodinách tvůrčích

Antonín Sova

Píseň o hodinách tvůrčích
V létech, kdy zraje v polích klas, v podzimech víno a v zimách tvůj duch, osamělý když tvůrčí hlas činem se zjevit má jako Bůh, musí bdít Hodiny rostoucí, žhnouti sluncem jak výheň bílá, v poslední dovršení díla pálit jak peklo horoucí. Na pláni zlatě slunečné tančí, hle, žhnoucích Hodin rej. Bílé jak ženy jsou skutečné, nahé a vzdušné, vždy čarovněj od rána žhavější k poledni, dvanáct až se jich v kruhu vzpíná, obilím praskají, vůní vína, vášní svou dozrálou poslední. Dvanácti Hodin žhavý kruh, Slunce tož majestátní výš. S vrcholu spouští se v les a luh Hodina za Hodinou již, napětí hasne a chlad jak vál, přestaly tančit vzdušné ženy... Zrozen čin. Tenť však je opuštěný, zrodem jeho kdo sebe dal. 79