Kraji, jenž vždycky jiný byl

Antonín Sova

Kraji, jenž vždycky jiný byl
Tisíckrát jsem si představil kraj svůj, a vždycky jiný byl. Lesy s vyhřátou silicí, na lukách ženy bílící košil a rubášů plátna, den, jenž červánky zlátna selskou vůli táh' radlicí po brázdách. Nejtmavší noci a zářivé dny s nejpalčivějšími poledny, sklizně těch nejúrodnějších roků, ženy těch nejpyšnějších boků, muže slov strohých, zrajících činy, pevných jak rána širočiny, děti, k nimž Panna se shýbala, v oči by modro jim vlíbala. Tisíckrát jsem si představil kraj svůj a vždycky jiný byl. Dávné dny hladu a pohřbů a moru, vojnou vyzáblých stínů a tvorů, třicetileté vyssátí lánů od škadron rytířů cizích a pánů, žebráků malomoc na trzích, zbělené trosky po tvrzích. Bouře jsem vídal v něm nejničivější, větry a smrště nejfičivější, 19 hladové roky jak krysami hlodaly statky a sýpkami, k hřbitovům plnily se stezky, těžké já náhrobní viděl jsem desky. Tisíckrát jsem si jej představil, kraj svůj a vždycky jiný byl. Než mne blesk boží rozdrtí, vrátím se v kraj svůj před smrtí. Poslední rád tu podniknu cestu, budu se blížit k rodnému městu. Ke vsi, již nejraději jsem měl, červen když zářil, hlas kukačky zněl. Dlouho se zraku neobjevila, ale již ve vzduchu ves má tu byla. Od smrků vyhřátých prýštící silicí ženy z luk uslyším, rubáš mi bílící, z jejích žit zavoní chleba mi, z potoka dýchne tůň rybami a teď – docela v hlubině pod lesy ves, jak když večer ji smutkem ověsí... Takto ji uzřím: pochýlena k zemi, jak padla by na kolena v nesmírném zahloubání zbožnosti, jako do věčna, do nesmrtelné volnosti... 20