Sloky osvobozeného člověka

Antonín Sova

Sloky osvobozeného člověka
Týž dvůr, táž síň, ten výhled do polí, týž hovor lidí každodenní. Leč cítíš poprvé, tvé srdce nebolí včerejší hanbou otročení. Toť nový osud, na sta roste tobě cest a se světem tě pojí, dřív mstil se zavřený ti svět, jenž malý jest, zdál se, že s tebou, s lidmi stojí. Ted vyjdeš, jinak vítá, volá strom i keř, svět celý v oknech umí sluncem žhavět, tam do práce se dáš, kde dřív jsi říkal věř, kde snil jsi, můžeš stavět. A všecko slavnými ti počlo zpěvy pět, jak nikdy svobodnými. Teď, je-li země tvá, je tvůj i celý svět, jsou všichni bratry tvými. 71