Návštěva soucitu

Antonín Sova

Návštěva soucitu
Když soucit navštíví mne v dlouhé šedi dne, je krátký, rozsvítí se, zkvěte a uvadne. Má jarních jiter vlnu světla takovou, jak proužek pole svitne rudí makovou. Potokem zahovoří, dřív než opadá. Tak pod obloukem duhy vzhoří osada. Mé dveře přijmou jej a ihned propustí, jak ženský měkký šat, jenž zašustí. Dlouhého stání nemá z rodu efemér, dnes tu a zítra tam, zas jinam, v jiný směr. Svou hlavu nastavuji čerstvých do vanů, než rozplyne se, shasne, rosa po ránu. 80