Jeseň

Antonín Sova

Jeseň
Já v parku jsem se setkal s Jesení. Šla krokem volným v mírném slunci vlahém. Šla majestátní, krásné zjevení. Voněla ještě požatých luk blahem. A vyzdoben vlas šedivé již paní byl modrem vřesů, zlatem jeřabin, závoje vlály nad ní, před ní, za ní vod démanty stín tlumil mlhovin. Tak majestátní, z rodu plodných žen, vždy spjata s rody před ní řady roků. Var krve bujné pyšnil přetížen se předků robustních v tom stkvělém jejím oku. 62