Takové ticho odpočinku v hloubi lesa...

Takové ticho odpočinku v hloubi lesa...
Takové ticho odpočinku v hloubi lesa, vsi daleko, není slyšet jich vzdálený hlas. Nic neslyšet, jenom že datel v kůru tesá a velikým proudem do neznáma se valí čas. Ach, tráva hustá a měkká je tu, jak čísi zarostlá, bujná prsa, mladá a svěží, mech vybělený jak prapor s jedlí visí, vous stařecký moudře vlá a po větru běží. To všecko jsou nové projevy dávných životů všech, sta hovory mluví posmrtným věcí mlčením, a s námi se stýkají u věčných doprovodech svým zvukem, barvou a podoby vzklíčením. Pouť věcným životem stálá, tisíciletá má na sta smrtí, jež nebyly víc, jen kuklou, z níž vyhlíží nový život prostorou puklou a jako motýl zas těká a lehce vzlétá. Takové ticho odpočinku v lesa hloubi, ó zpívejte srdce, pučte nově ve květech, svou sílu atletickou vtělte v doubí, těkavý neklid v ptačích rozletech. Vy mandelinky a vy černí brouci, tak trpěliví, vy, jak jiskry žhoucí motýli krásní, vy mušky nad vodou. Vyhřátý koute, dýchající jahodou. 41 Vše to mi známo z lidského je žití, těch zvířat, ptáků, brouků, květu zvyk. Vše pravdou věčnou, věčnosti snem svítí, kamenů nehnutost i hadí syk. 42