Nádherný den na výšině

Antonín Sova

Nádherný den na výšině
Nejvyššími kopci hlasů bloudění. S životem smrt objata v tom tichu křísí zdola zkosených luk díkučinění. Nad strž prapor černých jedlí šumně visí. Slunečný to den a den je míru pln. Zdola, z hloubky po žebříku vzdušných vln hlasy ozvěn k sluchu sotva přistupují. V trávách motýli jen, ptáci poletují. V samotě té za temnou houšt schovaný číhá, bělmem zšedlých skal se rozhořuje domek sešlý, ježatý a zcuchaný, a jak stařík spokojen si pokuřuje. Za ním slunce mlčky dláždí penízy nekonečnou, sráznou cestu do údolí, večer v plachty stínů zlato uklízí, ale nádherný den ještě hoří z polípolí. 39