Pokojný večer

Antonín Sova

Pokojný večer
Rodina každá v městečku k šeru doma již sešla se. Divoká réva pokrývá domky v navečeru, silnice naběhla v tmu jak céva. Na silnici se světelná line z oken všech prouha zlatová, z práce kdo poslední přisel v stinné předsíní, – skoupý na slova, Každý domek již svými ožil v sedraném oděvu. Roboty den kdo prožil, málokomu je do zpěvu. Chvilka. A cinkají lžíce. Mluví, kdo ví toho více. Kdosi si vzpomíná v chvíli: Kde pak se toulají mladí? Muž dí a ženu hladí: Také jsme takoví byli. Tma je a podzim v městě, ticho je v poli. Měsíc je, lupení v cestě krokem se drolí. Rezavé listí pokrývá dlouhé zdi prázdných, blátivých, spadaných zahrad. Na nebi s večerem bledé souhvězdí stříbrně do temna touží si zahrát. Milenci nevidí, neslyší, za městem, za vodou. 54 Ruku v ruce, ruku jdou v ruce, dlouho jdou a dlouho jdou. Jakoby bloudili po výši, v srdci se blaženost netiší. K radosti první jdou, k první jdou muce. 55