My a děti

Antonín Sova

My a děti
Jsme stáda rozpadlá, shořelé stěny, domovy v nenávist se měnící. Za hříchy otců děti jako pěny, jsou jako stromky z půdy vyvráceny, kořínky v suché prsti klíčící. Svým bičem nezkrotí, nesrovná stáda zbrocený krví rudý apoštol, čas lásky přijde, v cestu jež se vkrádá, květ krve na dlažbě jež družně svadá z těl utracených, které hnijí kol. Pak vstane láska. Znepřátelená zas spojí rozběhlá stáda. Pastýřova hůl jí v ruce v jarech neoschne a v znoji jak stříbrný tón včel když v slunci stojí, tak magnifikat zpívat bude vrch i důl. A pak... Ty drobné, moudré naše děti nám odpustí a v krásném souzvuku je uslyšíme družné zpěvy pěti, až bratrsky si budou rozuměti v světovém kole držíce se za ruku... 72