My a děti
Jsme stáda rozpadlá, shořelé stěny,
domovy v nenávist se měnící.
Za hříchy otců děti jako pěny,
jsou jako stromky z půdy vyvráceny,
kořínky v suché prsti klíčící.
Svým bičem nezkrotí, nesrovná stáda
zbrocený krví rudý apoštol,
čas lásky přijde, v cestu jež se vkrádá,
květ krve na dlažbě jež družně svadá
z těl utracených, které hnijí kol.
Pak vstane láska. Znepřátelená zas spojí
rozběhlá stáda. Pastýřova hůl
jí v ruce v jarech neoschne a v znoji
jak stříbrný tón včel když v slunci stojí,
tak magnifikat zpívat bude vrch i důl.
A pak... Ty drobné, moudré naše děti
nám odpustí a v krásném souzvuku
je uslyšíme družné zpěvy pěti,
až bratrsky si budou rozuměti
v světovém kole držíce se za ruku...
72