Před vzkříšením

Antonín Sova

Před vzkříšením
Ratolesti květné neděle. Jasan, klokoč, drobné snítky bříz za obrazy zahnědly a povadají v nich květy modré, bílé, nesmělé. K slavnosti, hle, rozestřených říz prostřeli jsme z rouch svých srdcí nejdražší. Ježíšův vjezd slavili jsme. Na stráních ještě velká záře po něm nezháší. Ale dnes jsme ukřižovali ho. Spí v hrobě vlhkém, v temno zklenutém. Země ví, že vstane z mrtvých, netruchlí, raší životem, záblesky oslepí, ví, že vstane, jarně rozbouřená zem dechem větrů, dětským zrosením vesele se směje, jásá, zatuchlý hrob že bude zítra jejím vzkříšením. Řehtačky s baňatých věží kostelů stařecky v kraj chrastí – ztichají. Vítr pádí, metá stínů kozelce mladou láskou, plnou pocelů zemi objímá, až dýchají fialkovou vůní její rty, petrklíči diví se a o díku polibků sní louky pod prameny zality. 35 Láskou můžeš být jen vzkříšen, člověče, až tvou duši, synu země, vyzdvihne nad zisk, lup a kov i hlínu, nad kořist. Černá krev tvých zrad a záští vyteče. Srdce nevykrvácí a zas se vzpne. Silný, tvořivý, věřící v růstu tom po kajícné lítosti se zdvihneš čist, – – bolestnými řezy napravený strom. 36