Rozmluva s létem

Antonín Sova

Rozmluva s létem
Léto jak v mohutných kmenech se nad okny ztemnělo v chlad, a jak zlenivělo, když voněl květ prudce a vad‘, větve začaly prosvítat, lupeny dštily své zlato do písku cest a v černavé, rozježděné bláto, a já řek‘: léto, můj mladší bratře hýřivý, lysina tvoje svítí, vlas na skráni šediví, záhy již svítit si budeš lucernou za šera, do mlh a vzpomínek na ženy, půjdeš-li z večera. Vášnivý byl jsi a rozdal jsi všecko, já vím, já vím, že tu jak žebrák zbýváš a řekneš: dnes churavím jako umělec, který nic neušetřil nač mířil, jako světák, jenž po nocích bouřil, až do rána hýřil, jako milenec, který žen tolik zklamal a sved’sved’, dokud spávaly v růžích a dokud doufal jich ret, jako pohrobek, hýčkán jenž proto se narodil, po nebožtících by dědictví do větru zahodil. Bratře můj, člověče, řeklo léto ve sklonu z vadnoucích trávníků a stromů a záhonů: zkušenostmi živ nebudeš, skepticky hlas se smál. Proč jsi tak chud, jak já budu, kam jsi své všecko dal? Rozdal jsem bohatství svoje, jež měl jsem na štěstí. Stokrát jsem platil vše srdcem a duchem a bolestí. 45