Nekonečné deště v horách

Antonín Sova

Nekonečné deště v horách
Hory truchlí skrytě, za temnými lesy bez obrysů sedí. Mlhy vyvstávají, na dálky se věsí, všecko pláče usedavě jako dítě zabloudilé v noční spavé šedi. Jeřábů řad v dešti z mlhy leskle svítí přezrálými plody. Vlhce voní luční, slehlé deštěm kvítí, na zkosené obilí déšť krutý pleští a jak hnědí hadi tekou bystré vody. S větví černých jedlí jako s vousů obra slzy těžké kanou. Tolik lásky na zmar, tolik na zmar dobra, zchudlých krajů osady si předly nad úrodou deštěm zadupanou. Ustrašená světla z domků vyhlížela, oči vyčítaly. Ruce vzpínaly se, vrásky lehly v čela a déšť neustával, jako moru metla, nekonečné žaly. 50 Déšť tak crčí z rána, k poledni až k šeru, v dlouhé noci tmavé. Nekonečný, nedá doufat věru, velké víře v spravedlnost Páně. Srdce horské skrývá nářky dravé. 51