Kořist umění

Antonín Sova

Kořist umění
Já dlouho bdíval jsem jak lovec schystán k ráně, když po umění toužil jsem jak po kořisti. Já položit jsem k nohám chtěl ji v srdce raně, v zrak zhaslý zřít, snem věčna obepřísti. Neb každou láskou, jíž se touha vyžije se něčí srdce vykoupí neb zabije. A často kořist se mi objevila, však milosrdně navždy odcizena, už nikdy podruhé se nevrátila, neb zmizela jak smutná, příliš hrdá žena, když s hříčkou toužila si zahráti, a okouzlíc, zjitřila k závrati. Než, vášní chvěl jsem se jak čekající lovec když chybí jelena, jenž s dupotem se řítí s parohy zdviženými, v doubí, za jalovec se vzdaluje, až zmizí, zmizí v prázdné mýti, tě v bezvědomí zanechá – zda bdím, či sním? – vždy užaslého slavným zjevením... 75