Kořist umění
Já dlouho bdíval jsem jak lovec schystán k ráně,
když po umění toužil jsem jak po kořisti.
Já položit jsem k nohám chtěl ji v srdce raně,
v zrak zhaslý zřít, snem věčna obepřísti.
Neb každou láskou, jíž se touha vyžije
se něčí srdce vykoupí neb zabije.
A často kořist se mi objevila,
však milosrdně navždy odcizena,
už nikdy podruhé se nevrátila,
neb zmizela jak smutná, příliš hrdá žena,
když s hříčkou toužila si zahráti,
a okouzlíc, zjitřila k závrati.
Než, vášní chvěl jsem se jak čekající lovec
když chybí jelena, jenž s dupotem se řítí
s parohy zdviženými, v doubí, za jalovec
se vzdaluje, až zmizí, zmizí v prázdné mýti,
tě v bezvědomí zanechá – zda bdím, či sním? –
vždy užaslého slavným zjevením...
75