Ne, strachu nemám...

Antonín Sova

Ne, strachu nemám...
Ne, strachu nemám, hoře z podlosti že zalije mou zem, ji zdupe, sníží. Vždy z hrůzy běsů, rod můj sžírající se znovu oprostí. A oráč, vnuk až půjde za radlicí hlas minula v tom uslyší, co velké bylo, s velkým velké sblíží. Náš smutek z malosti a z pochyby zápasů, z jedů, ze závisti jak rozbujené zajdou vegetace všech přítomných a zbude jen, co posvětila práce a cit co zbudoval. Vše ostatní jak suché spadne listí. Neb země mluví vždy, když naslouchám, jen předků nejvyššími ctnostmi. Vždy znesvářený dnešek ztichne ve mně. Tu víru mám, že stopy malých neponese země, až jednou dnešek za nás promluví již pročištěný prachem, hrobů kostmi. 70