Píseň o hodinách tvůrčích
V létech, kdy zraje v polích klas,
v podzimech víno a v zimách tvůj duch,
osamělý když tvůrčí hlas
činem se zjevit má jako Bůh,
musí bdít Hodiny rostoucí,
žhnouti sluncem jak výheň bílá,
v poslední dovršení díla
pálit jak peklo horoucí.
Na pláni zlatě slunečné
tančí, hle, žhnoucích Hodin rej.
Bílé jak ženy jsou skutečné,
nahé a vzdušné, vždy čarovněj
od rána žhavější k poledni,
dvanáct až se jich v kruhu vzpíná,
obilím praskají, vůní vína,
vášní svou dozrálou poslední.
Dvanácti Hodin žhavý kruh,
Slunce tož majestátní výš.
S vrcholu spouští se v les a luh
Hodina za Hodinou již,
napětí hasne a chlad jak vál,
přestaly tančit vzdušné ženy...
Zrozen čin. Tenť však je opuštěný,
zrodem jeho kdo sebe dal.
79