Píseň o hodinách tvůrčích

Antonín Sova

V létech, kdy zraje v polích klas, v podzimech víno a v zimách tvůj duch, osamělý když tvůrčí hlas činem se zjevit má jako Bůh, musí bdít Hodiny rostoucí, žhnouti sluncem jak výheň bílá, v poslední dovršení díla pálit jak peklo horoucí. Na pláni zlatě slunečné tančí, hle, žhnoucích Hodin rej. Bílé jak ženy jsou skutečné, nahé a vzdušné, vždy čarovněj od rána žhavější k poledni, dvanáct až se jich v kruhu vzpíná, obilím praskají, vůní vína, vášní svou dozrálou poslední. Dvanácti Hodin žhavý kruh, Slunce tož majestátní výš. S vrcholu spouští se v les a luh Hodina za Hodinou již, napětí hasne a chlad jak vál, přestaly tančit vzdušné ženy... Zrozen čin. Tenť však je opuštěný, zrodem jeho kdo sebe dal.

Patří do shluku

viditelný, mystický, tajemný, tajemství, vegetace, tisíciletí, mlčení, magický, závrať, agonie

220. báseň z celkových 1655

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. ZÁPAD (Rudolf Medek)
  2. Jitrem (Antonín Sova)
  3. REQUIESCAT! (Xaver Dvořák)
  4. PŘÍPITEK VE SLOHU Z XVIII. STOLETÍ. (Josef Svatopluk Machar)
  5. Vzkaz domů. (Ferdinand Písecký)
  6. PODZIMNÍ POZDRAV SLUNCI. (Karel Toman)
  7. KDYŽ MILENCI... (František Rybář)
  8. ŘÍJEN. (Karel Toman)
  9. PAŘÍŽ. (Karel Toman)
  10. zmije (Stanislav Kostka Neumann)