Polední prudké slunce lije
žár bílý v dlažbu. Melodie
uspaná fádní vzduchem chví.
A mezi břehy šedých domů
proud povozů se chvatně řítí
a mužů dav a žen, jimž nítí
zornice svaté šílenství.
Vteřino světla, hřej a zpívej!
Květino lidská, kveť a kývej
věčnému slunci vděčně vstříc!
V aleji starých vážných stromů
chlad líbá čela orosená,
a muži ruku stiskne žena,
po práci živě žvatlajíc.
A v parků zelený tón tmavý
zní pyšným skoupým hymnem slávy
bronz děl v pomníky přelitý.
Ctnost, síla, zločin. Krev a zlato.
Tak mluví Bastilla i křeče
lva Belfortského, krev z nich teče,
hlas minulosti veliký.
Než dosní duše sen ten rudý,
tvé lampy vzplály, tvoje bludy,
tvůj chaos marnivý se zdvih’.
Hmyz Evropy i Ameriky
a hmyz všech pěti dílů světa
opilý, omámený létá
kol světel tvých, kol světel tvých!
V zrcadlo žluté mění nebe
tvá noc, bys mohlo shlížet sebe
a ironicky pak se smát,
ó město! Chladné alkoholy,
i ženy tvoje omamují
a krev i mozek otravují,
však nutno pít a jedy ssát.
Když v chladném jitru v posled vzplane
tvá vise v hlavě mdlé a štvané,
jde poutník s láskou k domovu.
Z tvé kouzelné se napil šťávy,
tvůj fluid vstřebal, tvojí síly,
umění tvého přelud bílý,
však nevrací se poznovu.