Jde ticho náměstím a podloubími
a obletuje domy starobylé,
jak ve snu dávném křídly holubími
by vznášelo se ptačí hejno bílé,
jak spěchala by v rozšumění šatu
na tajnou schůzku přežádoucí děva
a kroky tlumila i v bouřném chvatu,
jímž žádost s krví do srdce se vlévá.
Květinový podvečer se k městu níží
a odpočívá na hedvábí stinném...
Tu kdesi v lásky přípitku se sblíží
po prvé rty a opojí se vínem.
Kamenné město stojí bez pohnutí,
jak před staletím mlčelivě stálo,
kdy v žudru šerém v sladkém obejmutí
žal milostný dvé srdcí vyplakalo.
Věž strážná rozhlíží se nad hradbami,
jichž kusy zbylé trčí pod nebesy.
Kostelních hodin hlas dí: „Pokoj s vámi!“
a vánkem přerván letí mezi lesy.
Ční v propast nebe věže zadumané,
jak věčný času pád by sledovaly,
dní světlo, které v nenávratno kane,
hlubokost nocí, jež se z hloubi valí.
Ctihodných rodů domy starodávné
v barokní pýše ze široka sedí
kol náměstí a ve vzpomínce slavné
na děje mrtvé do daleka hledí.
Ó kolik tady lidských pokolení
ve stínu domů šťastno sedávalo
a rostlo v pýše, síle, zápolení,
než dědictví své dnešku odevzdalo!
Kdo základy všech domů vykopával
a jabloněmi sady osazoval,
na staveništích zamyšlený stával,
sen příštích jar jak zrno v snu svém choval!
Jak jméno, promluvené do hlubiny,
jak oblak, unesený vichru dechem,
zapadl zástup dávný... Ale jiný
dědictví převzal. A jak tajným echem
odešlých časů byl by vyzývaný,
přísežným slovem připoutaný k dílu!
Zas’ žatvou štědrou voní staré lány
a zdar a krása odměňuje sílu...
Van z polí přilétá, jak rosa chladí,
hodina bije, dozní a již není.
Bez hnutí stojí domy... Věčné mládí
se směje v očích děv, lká v lásky snění.