Hnízdo
V zelený ostrov stromů u bílých domů zřím.
Je teplými vany vzduchu uhýčkán a šumí,
mák ve stínu v zahradách svoji radost tlumí
a přece směje se stinným zášeřím.
Tam nahoře pod střechou, v slunečnu vidí zrak,
že hnízdo si staví pták,
je nepatrné, však roste ve velké dílo,
je křehké, však pevné, by rodinu zaštítilo,
toť domov, ač do světa odtud lze letět i do oblak.
Jaro je. Luk vlhkost čerstvá
voní nejprostšími květy do kořání nervstva,
chladí, hladí vání, vějíř z listů tiskne k skráni.
Ta jistota veselá, pružným obloukem
když s pírky a zlatově vyschlou slamou
kdes ze dvora nad stromy, paloukem,
stezičkou vzdušnou, stejnou vždy, známou
dvě přilétnou jiřičky
a hnízdo si staví, je lepí
tam ve výši, sluncem slepý
kde pod střechou kaštan se větvemi připlíží
a nad oknem malé světničky
do hnízda nahlíží.
Až pokvete, bude jim svítit svící
bílého květu při měsíci.
32
Bíle rozkvétají jahody.
Modrá se to u potoka pomněnkami v háji,
první slavíci se ozývají u vody.
Dny slunné jsou, hnízdo již hotovo visí,
hru drobné něžnosti zřím,
a každý den pod ním jak sedím v zeleni,
již ani nevířím,
jen štěstí tuším, jež v tichém tajemnu se křísí,
div úžasného zrození.
Teď pípání slyším, jak chýlí se k létu z jara.
Už není sám, kdo svým snáší a kdo se stará.
A brzy těch zčechraných hlaviček veselý hlad
zřím nad hnízdo zobáčky přečnívat...
Rudé plamínky a modré oči,
palouk suchem vřesu stoupá blíže lesů.
Srna stojí... naslouchá... a skočí...
Ó hnízda! Ó množství hnízd!
Hnízd teplých, blíž slunci a vzduchu,
hnízd tvůrčího ruchu,
jež ukrývá stromů chladivý list,
vás tisíce vidím, ne jedno již, různých podob a tvarů,
vás miliony zřím ve všech různých krajích vlasti
a jako ptáky já vidím v zástavu Osudu klásti
tisíce spojených rukou družných lidských párů.
A jako ptáci v slunci krouží nad místy,
kde hnízdo chtí si stavět, k zemi nad listy
33
a k větvím skloněni hrou drobnou, která hledá
a z hlíny lepí hnízda vystlaná a šedá,
tak tisíce, tak tisíce, tak tisíce
vás vidím, v hnízda svého sen jste zabráni,
schýleni nad pracovním svojím stolem,
nad knihou, nástrojem a roztočeným kolem,
vás dělníky, radostné dělnice.
A láska stavěti vás pohání,
to míti skutečně, co v srdci svém
jste vysněným jen nazývali domovem.
A vidím množství, ponořené v mnohotvárnou práci,
jak staví trpělivě
svůj domov, chtiví, chtivě
a klid a bezpečí a radost zas se vrací...
A vidím šedé domy měst a lidí shon
a pokolení vidím vystřídat se, růst,
zřím život mnohý a zřím mnohý skon
a slyším mnohou moudrost z drahých úst,
prsť černou zřím, již ořou oráči,
zem, vody, lesy prostírat se u nohou...
Hnízd dětí šťastnějších zřím milion,
jež v cizím zajetí již nepláčí,
a klnout neumí, že nemohou...
Večer už se stmívá. Slavík zpívá.
V hnízdo soumračnou tou listů houští
měsíc pavoukem se po paprsku spouští...
34