Vše chvílí šera usíná...
Vše chvílí šera usíná...
Tu sní se rádo, vzpomíná,
sta postav vyvstává: druh, žena.
A dřív než lampa rozsvícena,
v zasněný prostor teče čas.
Jak pramenů by lkal to hlas,
neb jakby s vanem růží zdvih
se nakažlivý, zdravý smích,
kouzelný, dávných mrtvých smích.
V míjení roků, dnů a chvil
jak mrtví, živí návštěvníci
by přišli ti cos ještě říci,
cos nikdy, nikdy netušil.
Zas vidíš ty, co dobří padli
se vzdávajíce v marné hře
ničivým živlům v pokoře,
když potichu se žitím kradli.
I jiskřivý těch vidíš zrak,
jich plamen ran, jež hrdě bolí,
když rvou se o krok vpřed a vpřed,
jen o malý krok vpřed a vpřed
i přátel přes mrtvoly...
78